Odpolední koncert Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková), jenž zazněl v rámci Pražského jara v Anežském klášteře 28. května, byl v mnohém mimořádným zážitkem. Kvarteto Martinů od prvního do posledního taktu opět předvedlo, proč je dlouhodobou stálicí na nebi české komorní interpretace. Navíc ojedinělý prostor anežské gotiky umocňuje duši tónů i jejich účinek nejen svou akustikou, ale celým svým geniem loci.
Smyčcový kvartet č.1 (Presto con fuoco – Allegro con moto e con malincolia grotesca – Allegro goicoso ala slovaca – Andante molto sostenuto) Erwina Schulhoffa (1894–1942) z r. 1924 pokládám za jeden z vrcholů kvartetní tvorby 1. poloviny 20. století, originalitou, hudební invencí a účinností sdělení rovnocenný s Janáčkovým či Martinů hudebním vyjadřováním. Vraždou nejen tohoto výjimečného skladatele nacisti ochudili evropskou kulturu o významnou a nenahraditelnou dimenzi. Svým stupidním antisemitismem si sami Němci nadlouho zničili možná nejpřínosnější a nejmúzičtější prvek své vlastní kultury. Je skvělé, že mimořádné dílo Schulhoffovo zní v koncertních síních stále častěji.
Jistý druh kritiků pitvá živá stvoření krásných, a zdůrazňuji krásných hudebních výkonů jen jako důkaz své schopnosti slyšet a představit nepodstatné věci jako hrubě rušivé, dokazujíc, že vlastně moc neslyší. Mnohdy spíše jen přenáší vlastní frustrace do rány způsobené bezbrannému interpretovi. V různých médiích lze proto občas narazit na lecjaké sebevědomé nesmysly. Sám jsem také pobýval na pódiu, a tak se mi taková podoba kritiky jeví neprofesionální a komickou. Kritiku chápu spíše jako odbornou zprávu o hudební události a případně i jako kolegiální, nefackující pomocnou ruku ve hledání větší dokonalosti. Ta však nemá limity, takže absolutní představa dokonalosti nikdy nedojde naplnění, a dostatečně nafrněný kritik proto vždy něco najde… Teď se těším, že tímto nekorektním odstavečkem možná škrábnu nějakého pitvala podobně, jako činí on(a) jiným.
V duchu řečeného tedy jen konstatuji, že Kvarteto Martinů předneslo dílo v precizní podobě, kterou názvy jednotlivých vět předznamenávají. Myslím si, že nejen pro mne to byl i v kontextu dalšího programu vrchol koncertu.
Jednovětý Smyčcový kvartet č. 8 c moll op. 66 Mieczysława Weinberga (1919–96) z r. 1959 se vyznačuje podobným hudebním cítěním, jaké bylo typické i pro jeho vzor a přítele Dmitrije Šostakoviče. „Je psán v jedné větě, rozlišit v něm lze tři kontrastní úseky: první má temnou, tklivou náladu, nad pizzicatem v hluboké poloze se vlní melismatická melodie, střední úsek v tanečním rytmu prozrazuje inspiraci hudbou klezmeru, v třetím se vrací výchozí atmosféra,“ píše Vlasta Reittererová v programu koncertu. Ač jeho hudba Šostakoviče značně připomíná, zachovává si určitou vlastní osobitost, avšak vitalita a síla výpovědi Šostakovičovy tvorby jí, alespoň v tomto opusu, výrazně chybí. Přes dokonalé provedení, dílo na mne příliš nezapůsobilo, daleko ranější předchozí Schulhoff byl jednoznačně působivější a originálnější. Asi bych dal při tvorbě programu přednost Šostakovičovi.
Smyčcový kvartet F dur op. 18 č. 1 Ludwiga van Beethovena (Allegro con brio – Adagio.Affetuoso ed appasionato – Scherzo. Allegro molto – Allegro) jsem podobně jako i kvartet Schulhoffův v podání Kvarteta Martinů již slyšel vícekrát. A rovnou dodávám, že v jejich provedení jej vždy slyším s velkým požitkem, hluboce jímavé Adagio je zvláště působivé. V jejich interpretaci jednotlivé věty zřetelně navazují a vytvářejí ucelený oblouk sdělení díla. Ve hře se vždy objevují nové krásné detaily a zajímavě nasvícené nuance – jejich způsob interpretace je stálý tvůrčí proces. Třešničkou na dortu pak byl přídavek Dvou kusů pro smyčcový kvartet Dmitrije Šostakoviče z r. 1931, kterým se umělci s nadšeným publikem rozloučili.
