úterý, 24. březen 2015

Kvarteto Martinů a Olga Vinokur ve dvojím akustickém balení

Napsal(a) 

Kvarteto Martinů Kvarteto Martinů

Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková) s klavíristkou Olgou Vinokur představili 10. a 13. března pražskému publiku dva velmi zajímavé a nevšední programy. Stejná adjektiva platí i pro umělecký zážitek, jenž v tyto večery interpreti poskytli.

Kvarteto Martinů je zjevně na vrcholu. Charakterizuje ho vyzrálý způsob přesvědčivé a účinné interpretace, promyšlené i procítěné v záviděníhodné rovnováze. Jejich hra maximálně respektuje a upřednostňuje záměr autora před jakoukoliv samoúčelnou exhibicí. Je prosta módního pitvoření a akrobatických ztřeštěností zkreslujících obsah klasického díla, zato moderní kompozici umí příslušnou efektní ekvilibristikou patřičně rozjiskřit.

V úterý 10. 3. v rámci Festivalu EuroArt Praha zazněla v sále Martinů díla Františka Škroupa, Ervína Schulhoffa a Sergěje Tanějeva. Škroupův čtyřvětý Smyčcový kvartetc moll, op. 25 (23? – číslování je neurčité) je druhým ze tří, a je zajímavý především pro českého posluchače. Lze jej vnímat jako ukázku typické kompozice středoevropského hudebníka českého původu v německém kulturním prostředí. Sám Škroup (1801-1862) se národnostně příliš neangažoval a největšího uznání za svého života nedošel doma, ale v Rotterdamu. Většinu své písňové a operní tvorby psal na německé texty. Postupem času jako autor první české opery, a především zlidovělé písně ze hry Fidlovačka J. K. Tyla, se stal ikonou počátků českého národního obrození a posmrtným autorem naší netypické hymny. Kvartet c moll je vlídná melodická hudba inspirovaná německým pozdním klasicismem a raným romantismem ve stylu Ludwiga Spohra. Part primu je dosti exponovaný, možná pod vlivem virtuózní hry Ole Bulla, jemuž svůj předchozí kvartet Škroup věnoval. Oživení časem zašlé partitury věnovalo kvarteto Martinů hodně pečlivé práce, což zřetelně vyniká i na ojedinělé nahrávce všech tří Škroupových kvartet pro Radioservis ČR. V takovém provedení lze tato díla chápat jako vítané osvěžení dramaturgie koncertních programů.

Olga Vinokur Olga Vinokur

Ervín Schulhoff (1894-1942) patří k předním modernistům své doby. Byl představitelem česko-německo-židovské tradice, která zásadně obohacovala a ovlivňovala vývoj nejen naší, ale celé středoevropské kultury. Když tuto tradici nacisté zničili, do budoucna na dlouho znehodnotili schopnosti nejen svého národa. Kdyby se Ervín Schulhoff nestal jedním z mnoha milionů zavražděných, jistě by se svým významem i dílem stal stejně uznávaným a známým, jako jeho současník Darius Milhaud, s nímž měl v tvůrčím přístupu a kompozici mnoho společného. Jemu také věnoval svých Pět kusů pro smyčcové kvarteto. Je to virtuózní komorní dílo groteskně dadaistického nádechu, čemuž i odpovídají polovážně míněné názvy vět (Alla valse viennessa, Alla Serenata, Alla Czecha, Alla Tango milonga, Alla Tarantella). Krátké kontrastní věty jiskří barvami a nástrojovými efekty, a v podání Martinůovců mohou i ve dřímajícím starci probudit pubertální vitalitu.

Klavírní kvintet g moll op. 30 Sergeje Tanějeva je jedním z nejnádhernějších děl této nástrojové sestavy. Tanějev (1856-1915) byl vzdělaný a ušlechtilý intelektuál evropského ražení, a ač jeho hudba patří do pokladnice ruské kultury, navazuje především na prvky evropské hudební tradice. Kvarteto Martinů a klavíristka Olga Vinokur předvedli sugestivní symbiózu všech pěti částí jednoho komorního organismu.

V pátek 13. března v žižkovském sále pražského Atria zahráli kvarteto Martinů a Olga Vinokur program z Leoše Janáčka, Dmitrije Šostakoviče a Roberta Schumanna. Atrium nyní působí velmi prostou a čistou estetikou, ale bohužel akusticky si pohoršil. Alespoň v místě mého poslechu – dvakrát jsem si přesedl – se silnější zvuk příliš umocňoval a dokonce i tříštil, což bylo nejrušivější a nejzřetelnější při vyšší dynamice klavíru, která pak zvuk smyčců zahlcovala. Navíc klavíru scházelo pečlivější ladění, při jeho stavu pak doladění i během přestávky. S akustikou je leckde těžké pořízení, ale v koncertním sále by její kvalita měla být prioritou. V Atriu je nyní akustika vhodná tak pro kytaru či cembalo, při větším zvuku klavíru či více nástrojů však téměř bolí. Ladění klavíru, zvláště pro takové hráče, by ovšem mělo být stejně profesionálně připravené jako oni. Nicméně zkušení umělci se nepříznivými podmínkami nenechali ovlivnit a sugestivní oblak jejich hry pomáhal rušivé momenty odfiltrovávat až k tušení křehkých detailů. Smyčcový kvartet č.1 Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty  Leoše Janáčka (1854-1928) je geniální dílo natolik notoricky známé, že jeho čtyři věty je zbytečné zde komentovat. Slyšeli jsme je v provedení všech nejskvělejších kvartet, a před touto řadou porovnání mají respekt všichni následující interpreti, byť třeba v publiku nesedí sám Dr. Milan Škampa. Avšak jsem přesvědčen, že kvartetu Martinů by za jejich Janáčka dal jedničku s hvězdičkou.

Kvarteto Martinů, foto Gabriela Krbcová Kvarteto Martinůfoto: Gabriela Krbcová

Pětivětý Klavírní kvintet op. 57  Dmitrije Šostakoviče (1906-1975) je rozsáhlá kompozice typicky šostakovičovských rozměrů. Je to dílo překvapivě vlídné až radostné, postrádá autorův obvyklý sarkasmus, hořkou ironii či smutek. Je téměř klasicky jasné struktury se zřetelnou inspirací jak folklorními prvky, tak evropskou hudební tradicí. Part klavíru nedominuje, je spíše rovnocenným partnerem ostatním nástrojům, i když v tomto sále díky nepříznivé akustice občas přezníval a hlučel. V nižší dynamice však byly všechny hlasy až do téměř neslyšitelného ppp skvěle vyrovnané a zřetelné. Olga Vinokur je bravurní klavíristka a citlivá komorní hráčka, a rád bych jednou slyšel toto dílo v téže sestavě například v Rudolfinu.

Totéž mohu říci ke Klavírnímu kvintetu Es dur op. 44 Roberta Schumanna (1810-1856). Vynikajícímu výkonu světové úrovně opět konkurovala nedořešená akustika Atria a nedostatečně ošetřený klavír. Úžasná Schumannova romantická skladba může však znít jako komorní koncertantní symfonie a v rukou dokonalých interpretů tak přezářila všechny stíny nepříznivých okolností. S nadšeným publikem se umělci rozloučili hypnoticky gradujícím obloukem passagallie Larga z Tanějevova Klavírního kvintetu.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.