čtvrtek, 24. březen 2011

Kultivovaná Armida v HD

Napsal(a) 

Kultivovaná Armida v HD Kultivovaná Armida v HD

Na repertoáru newyorské Metropolitní opery se letos poprvé v historii objevila Rossiniho Armida . Toto dílo nepatří vzhledem ke své délce a nárokům, které klade na jednotlivé interprety, k nejčastěji inscenovaným titulům belcantového repertoáru, uvedení v Met je proto i v celosvětovém kontextu pozoruhodným dramaturgickým počinem. V pořadí šesté z deseti uvedených představení bylo zahrnuto do projektu Metropolitan Opera: Live in HD a mělo představovat zlatou tečku za letošní sezonou živých přenosů do kin po celém světě.

Dílo mělo světovou premiéru v roce 1817 v Teatro di San Carlo v Neapoli. Náročný titulní part (jako ostatně i několik dalších) Rossini napsal pro pěvkyni Isabellu Colbran, která se později stala jeho první manželkou. Postupem času opera zůstala (a nutno škarohlídsky říci, že právem) ve stínu Rossiniho slavnějších kompozic a dočkala se svého velkolepého „znovuzrození“ až v roce 1952, kdy byla uvedena v Teatro Comunale ve Florencii. Armidu tehdy pod taktovkou Tullia Serafina vytvořila Maria Callas. Z dochované live nahrávky můžeme dodnes obdivovat její brilantní koloratury i expresivitu pěveckého výrazu. Jednou z Callasových pozdějších následovnic v této roli se stala Renée Fleming – zpívala ji v roce 1993 na Rossiniho festivalu v Pesaru (live audio záznam vydala před lety firma Sony) a nyní se k ní vrátila v Met.

Inscenace byla nastudována přímo pro Fleming, a přestože se jedná o pěvkyni mimořádné inteligence i hudební intuice, nejsem si jistý, zda by se po rolích straussovského repertoáru, na které se v poslední době specializuje, měla k rolím jako je Armida vracet. Fleming sice oslní krásou a oduševnělým herectvím, její hlasové prostředky ale na náročný part už zkrátka ne zcela stačí. Ve střední poloze zní její hlas měkce a něžně, dokáže nabrat i na intenzitě, chybí mu už ale pohyblivost i suverénní a přesné koloratury, které pěvkyně jen markýruje. Krásným světlým tenorem zpíval part Rinalda tenorista Lawrence Brownlee , velmi dobře po pěvecké stránce se svých rolí zhostili například John Osborn (Goffredo) a Barry Banks (Gernando a Carlo). Orchestr Met spolehlivě řídil debutující Riccardo Frizza . Režisérka Mary Zimmerman se nesnažila o žádný aktuální výklad díla, příběh zasadila do jednoduchého prostoru oválného salónu s osmi vchody, a vystačila si jen se scénografickými doplňky (palmy, rudé květy na dlouhých stoncích zabodnuté do země nebo velké modely papoušků a vážek atd.). Svár Armidiny lásky a pomsty personifikovala režisérka do dvou tanečních postav, kterými se snažila udržet diváckou pozornost. Nutno ale říci, že ne příliš úspěšně. Téměř čtyřhodinové představení se i tak poměrně vleklo a postupně se dostávalo do zajetí jakési kultivované jednotvárnosti.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.