pondělí, 21. září 2020

Kterak jsem došel k pochopení Maxe Richtera

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Je 19. září 2020. Centrum Prahy osvítily tisíce pouličních světel, Pražský hrad září, jak má, svítí dokonce rozhledna na Petříně. Na unikátní plovoucí scéně přímo na hladině Vltavy mezi mostem Legií a Slovanským ostrovem, vedle Národního divadla a panoramatem Pražského hradu v pozadí, jež vždy pohladí, je vše připraveno pro mimořádný večer festivalu Struny podzimu. Sedících diváků je epidemiology schválený počet, na mostě a nábřeží je snad více lidí, než při čekání na setkání se zesnulým Karlem Gottem, což je pro klasiku dobrá zpráva. Naplňuje se přání pořadatele, že „prostřednictvím televize ARTE, která v koprodukci s Českou televizí koncert streamuje i zaznamenává, zazní z Prahy vzkaz, že Praha opět zní hudbou“. To ostatně avizuje velký headline nad pódiem – „Prague Sounds“. (Že by anticipace budoucí změny názvu festivalu?) Vltava kolem tiše šumí, občas se zvlní lodička či šlapadlo a do příjemně chladného večera zazní v podání Epoque Orchestra amplifikovaná premiéra skladby Vltava na Vltavě Jiřího Slavíka, jenž si ji oddirigoval (možná spíše odmával).

Na koncert jsem šel s obavou, jak na mě zapůsobí potřetí živě Vivaldi, nakonec jsem byl vyděšen destrukcí Smetany. Byl to prapodivný postmoderní pokus, občas kousek Smetany, někde tvůrce nahodil lidovou moravskou notu, naturalistický vpád polky, vše okořenil minimalismem a názvukem Janáčka. Připadal jsem si dokonce jako bych vplul do felliniovského světa surrealismu. Bedřich Smetana na nedaleké Novotného lávce před svým muzeem moc spokojený asi nebyl. Ještě štěstí, že máme originál Vltavy, který skvěle kdykoliv zahrají české i zahraniční orchestry. Skladatele a orchestr veřejně prosím, aby z úcty k němu tento opus moc nešířili, hlavně ne v roce 2024.

Daniel Hope, foto Petra Hajská Daniel Hopefoto: Petra Hajská

Daniel Hope je jedním z mých oblíbených britských hudebníků. Nejdříve jsem byl nadšen z jeho nahrávek u DG (Mendelssohn – 2007, Vivaldiho koncerty – 2008, Air A Baroque Journey – 2009, The Romantic Violinist – 2011), později z jeho role kurátora komorní řady Dvořákovy Prahy. Do toho ale přišla palebná smršť (filmového i klasického) skladatele a aranžéra Maxe Richtera, s nímž realizoval a několikrát předělal projekt Recomposed By Max Richter – Vivaldi, The Four Seasons. Nevídaný prodejní úspěch vedl DG k vydavatelské erupci, a tak vydal dosud kolem pětadvaceti titulů s vkladem tohoto komponisty (některé se víceméně dublují). Firma i skladatel na tom vydělali hodně peněz, ale když jsem se tím proposlouchal, byl jsem poněkud unavený a měl silný pocit, že je celosvětově přerichterováno.

V roce 2013 uvedl festival Struny podzimu projekt Richter-Vivaldi v Praze poprvé. Bylo to ve Dvořákově síni Rudolfina a já byl rozpolcený. Ocenil jsem skvělou interpretaci, ale s hudební mlhou, v níž byly nejzajímavějším prvkem posunuté metrum a akcenty, jsem si nevěděl coby konzervativec rady. Možná všemu uškodila skvělá akustika sálu a střídmá amplifikace.

Marek Vrabec, foto Petra Hajská Marek Vrabecfoto: Petra Hajská

V sobotu jsem omámeně poslouchal téže skladbě a jako bych slyšel jinou hudbu. Při masivní amplifikaci a absenci přirozené akustiky jsem konečně pochopil artistní strukturu skladby, všechny detaily, které byly i v 25. řadě jasně čitelné a otevřela se mi Richterova nadstavba, a i když mě nikdy nepozná, tiše jsem se mu omluvil. Jistě vše ovlivnila atmosféra večera, pohled na monument Národního divadla a věže Hradu, ale v tu chvíli jsem konečně pochopil a docenil (ale pouze v tomto díle!) hitmakera Maxe Richtera. Pro historické anály dodávám, že plenérový potlesk byl tak rozhodný a vytrvalý, že přidal orchestrální úpravu September Songu Kurta Weilla a vkusné aranžmá Dvořákovy Humoresky.

Projekt Hope for Prague měl však ještě jeden rozměr. Ředitel a majitel festivalu Marek Vrabec se svým týmem odvedli na naše poměry neskutečnou produkční práci, kterou laik jako já není schopen dohlédnout. Jistě mnoho hodin jednání s Povodím Vltavy, s magistrátem, ministerstvem kultury, se sponzory, s palácem Žofín, s realizačními firmami, s televizemi – plus logistika dopravy zahraniční hvězdy, televizních týmů, ubytování, cateringu… a vzývání nebes, aby nepršelo. To vše se podařilo v době, kdy v tomto státě vládne covid-19 (alias 20). Struny podzimu, kterému odpouštím pokus o Vltavu, jako jediný český pořadatel dokázal neuvěřitelný open air koncert v neuvěřitelné době.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.