Bachovy houslové skladby bez doprovodu jsem slyšel živě mnohokrát a občas to byly báječné chvíle, ale vše překonal 21. 10. večer Gila Shahama v Pražské křižovatce – kostele sv. Anny. Jeden z předpokládaných vrcholů Strun podzimu se povedl náramně. Jistě by bylo lepší, kdyby hrál Shaham v kruhu uprostřed kostela, ale i osamocený houslista na pódiu pod nádhernou klenbou Evy Jiřičné působil od prvních tónů Partity č. 3 Es dur magicky. Shahamova hra je zdánlivě nenápadná jako on sám, neokázalá. Ale čím déle jej posloucháte, tak má stále drtivější účinek a na konci zjistíte, že jste „zajatci“ jeho zralého umění. K tomu však nepotřebuje teatrální tanečky, oblečení a image, ale pouze správně rozeznít svoje stradivárky. Působí doslova jako prostředník mezi skladatelem a posluchačem. Pozvolna plný kostel vtahoval do svého vidění geniální hudby. Ve finalním Allegru Sonáty č. 2 a moll už měl posluchače vtažené do svého světa. Po pauze však přišla na řadu Partita č. 2 d moll a člověk zjistil, že je možné jít ještě dál. Gradace Chaconny pak byla dotykem s absolutnem. V Praze jsem tak kvalitní celovečerní provedení sólového Bacha ještě neslyšel.
