pátek, 31. květen 2019

Královsky splacený dluh: Král David v Ostravě byl ryzí poctou Honeggerovi

Napsal(a) 

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Velkolepé oratorium Král David Arthura Honeggera v Ostravě mohlo zaznít už před desítkami let. Tehdejší dirigent Otakar Trhlík však byl násilně hospitalizován v nemocnici a koncert byl zrušen. I taková byla doba. MHF Leoše Janáčka ve čtvrtek splatil tento dluh skutečně dvojctihodně. Provedení Pražského filharmonického sboru, Pražského komorního instrumentálního ansámblu a sólistů pod vedením Lukáše Vasilka bylo poctivé, majestátní a hřejivě lidské. Mělo všechny atributy perfektně odvedené a osobně výrazně interesované práce. V sólových rolích se představili Kateřina Kněžíková, Markéta Cukrová, Martin Slavík a Jaromír Meduna.

Oratorium Král David je Honeggerovo osudové dílo. Marcel Delannoy napsal, že z něj vyplývá celá jeho další kariéra a orientace. Monumentalita a vznešenost je v tomto epochálním díle vyvážena úmyslně jednoduchými hudebně vyjadřovacími prostředky a harmonicko-melodickou přístupností. Král David ztělesňuje návrat k tradici, Honegger důvěřoval svému talentu, ignoroval estetické fetiše tehdejší doby a uprostřed muzikálové, šantánové, estrádní, cirkusové, swingové a jazzové estetiky se obrátil k Bibli a napsal hudbu, která byla sdělná všem bez ohledu na znalosti.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Honegger si byl vědom toho, že Král David není jeho nejlepší dílo. Vnímal v něm hodně ústupků, nedostatků, přesto mu přinesla obrovský světový úspěch, který absolutně zastínil i následující, intelektuálně a technicky dokonalejší partitury (Judita, Výkřiky světa apod.). Král David byl napsán na objednávku pro poloamatérskou přírodní scénu v Joratu ve Švýcarsku a Honegger byl hotov za neuvěřitelné 2 měsíce. Dílo je segmentováno do tří obrazů o 28 číslech a existuje ve třech verzích.

Původní verze byla zamýšlena jako hudební drama, nikoli jako oratorium, jak sám skladatel potvrdil: „Ilustroval jsem toto drama, jako když rytec doprovází obrázky kapitoly nějaké knihy.“ Honegger se nicméně rozhodl změnit hudební formu na oratorium, které bylo redukováno a doplněno o vypravěče. Ostravské provedení vycházelo z druhé verze, která počítá s menším ansámblem čítajícím 10 dechových nástrojů, harmonium (na koncertě jej suploval varhanní part v provedení Lindy Sítkové), klavír, tympány, kontrabas, perkuse, sbor, sólisty a vypravěče.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Nastudování připravil sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek, jemuž šlo o následující: vytvořit z heterogenních prvků osobité, kompaktní a nezaměnitelné dílo, které zahrnuje ve své freskovité hudební poetice plejádu stylistických kalků od Debussyho a Faurého až po Stravinského. Vasilek správně rozpoznal Honeggerův švýcarský atavismus i jakousi helvetskou citovost. Jeho pojetí citlivě rezonovalo s protestantskou tradicí a vykreslilo zdařile kontrastně realistické i mystické úseky. Vasilek vnímal i ryze romantickou hudební složku, která se místy dotýká populární hudby.

Pražský filharmonický sbor zazpíval s vzácně jednotným a soudržným výrazem, jehož dynamické diference citlivě reagovaly na své vokálně-instrumentální okolí. Nádherně majestátní fortissimo ve sborových částech bylo vyváženo luminiscenční dynamikou, v níž sboristé kolorovali a dotvářeli hlavní melodickou linii sólistů. Sbor ukázal svou sílu také v nádherném barevném spektru jednotlivých hlasových skupin, intonační čistotě všech melodických linií a precizní výslovnosti.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Rovněž sázka na Pražský komorní instrumentální ansámbl se vyplatila. Vynikající výkony zazněly skutečně napříč tímto útlejším, avšak přesto sonorně dostatečně intenzivním tělesem. Škoda, že nelze vyjmenovat všechny jeho členy, včetně znamenité kontrabasistky. Jejich sehranost, spontaneita, bravurní technická jistota a hlavně evidentní potěšení a radost ze hry, byly přímo báječné. Ansámbl se znamenitě představil nejen v nesmírně náročných melodických sólech (zejména dechy), jež byly rovnocenné sólovým pěveckým linkám, nýbrž zaujal i příkladnou synchronizací a stylovostí v polyfonních pasážích händelovsky zabarvených částí. Dobrou volbou byla také recitace Jaromíra Meduny, který vyprávěl příběh tak, aby nepostrádal dramatický spád, adekvátní srozumitelnost a odstínění mluvního tempa.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Sólové party byly svěřeny Kateřině Kněžíkové, Markétě Cukrové a Martinu Slavíkovi. Soprán Kněžíkové sleduji už řadu let a lze konstatovat, že se vypracoval k suverénnímu ztvárnění širokého repertoáru. V Honeggerovi Kněžíková ukázala veškeré přednosti svého kultivovaného sopránu: výraznou artikulaci při plynulém rozvíjení melodických frází, vytříbenou intonaci, plnou střední polohu i oslnivé výšky. Sopranistka zazpívala krásně v nejvlastnějším významu toho slova. Přirozeně, bez pompézních gest a s ideální dramatickou přesvědčivostí.

Altový part zpívala Markéta Cukrová. Také ona disponuje vynikající technikou, s níž ovládá svůj vyrovnaný alt. Její výkon byl promyšleně propracovaný a obsahoval zvláštní, jedinečné napětí, které doslova fascinovalo nádhernou kantilénou a opravdovostí výrazu v úvodní Cantique du berger David i následujících číslech. V pěveckém projevu Cukrové nechyběla dramatická přesvědčivost, zpěvačka má i vzácný dar psychologické soustředěnosti, s níž dokáže optimálně vystihnout inherentní psychické procesy.

 , foto Dalibor Válek foto: Dalibor Válek

Oběma dámám sekundoval tenorista Martin Slavík, kterého jsem v sólové roli slyšel poprvé. Ačkoli bylo mírně znát, že jeho stávající zkušenosti pramení spíše z operetní, muzikálové a sborové praxe, Slavík nezpíval vůbec špatně. Potěšil příjemnou hlasovou barvou, solidní intonací a snahou o přiměřený výraz, který tu a tam potřeboval lehké dotažení, dechovou oporu a jistější zakončení frází.

Honeggerova hudba se nedá ošidit. Podobně jako si skladatel nedokázal nic nalhávat a měl smysl pro poctivost a sebereflexi, je nutné také k jeho hudbě přistupovat bez předsudků, sebeklamů a bizarních výkladů. Král David má v sobě něco zvláštního. Jakýsi prastarý smutek, něha a monumentalita vanou z této výrazem neuvěřitelně mladé a současné hudby skladatele, který mimo jiné řekl: „Musíme mít odvahu hledět vstříc s otevřenýma očima, tak jak se očekává smrt, konci naší hudební kultury, který jen o něco předchází konec celé naší civilizace.“ Honegger dokázal číst v historii a stejně tak obdivuhodně anticipovat následující vývoj. Současnost mu dává za pravdu. Po všech hudebních otřesech, kterými si 20. století po něm prošlo, je zřejmé, že trvalou hodnotu má dílo, které nezpřetrhalo svazky s hudební tradicí, ale dokázalo ji reflektovat s odvahou, racionalitou, mystikou, potřebou inovací i s přiměřeným respektováním řádu.

V Ostravě se podařila velmi důstojná, zodpovědná a ojedinělá rehabilitace Krále Davida. Taková by se mohla uskutečnit častěji než v rozmezí desítek let.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.