Koželuh s kladívky

Interpretka, obdařená výše uvedenými „atributy“, jako by volně navázala na loňský pražskojarní koncert Jaroslava Tůmy a připravila si podobně náročný večer. S týmž nástrojem, kopií vídeňského kladívkového klavíru z roku 1806, ovšem místo Antonína Rejchy obrátila svou pozornost na neméně zajímavého Leopolda Koželuha (1747-1818). Pět sonát pocházejících z let 1790 – 1793 se odvíjelo v duchu vídeňského klasicismu, místy s dotyky prvků raného romantismu, upoutávalo zájem především výrazovým bohatstvím a možná překvapovalo vysokými technickými nároky. Lukšaité-Mrázková obojí velice dobře vstřebala a postupně ukazovala publiku pestrost i vynalézavost Koželuhova díla, jež s ohledem na detailně vypracovanou dynamiku pojala klavírně (zejména v práci s pedalizací a artikulací). Zároveň se jí dařilo vhodně zapojit své znalosti ze „staré“ hudby a odstínit jemné nuance mnohdy dost extrémních náladových poloh či náhlých změn. V kombinaci se subtilním zvukem a rejstříkovými barvami kladívkového klavíru, pro nás dnes neobvyklými, se v pravém smyslu slova odehrál večer, na jaký se hned tak nezapomíná.

Sdílet článek: