pátek, 22. duben 2022

Kouzla Víkingura Ólafssona a Svěcení jara jako dobrodružství

Napsal(a) 

Semjon Byčkov a Víkingur Ólafsson, foto Petr Kadlec Semjon Byčkov a Víkingur Ólafssonfoto: Petr Kadlec

Pátý koncert abonentní řady A České filharmonie (Rudolfinum, 20. dubna 2022) patřil k největším magnetům letošní sezony. Filharmonie se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem totiž nabídla publiku nejen značně exkluzívní program, ale také hvězdného sólistu – světoznámého islandského pianistu Víkingura Ólafssona.

Jako první číslo programu zazněla česká premiéra Symfonie č. 2 „Pražská panoramata“ předního britského soudobého skladatele Juliana Andersona. Dílo vzniklo na objednávku Semjona Byčkova, přičemž prvotní inspirací byla Andersonovi slavná kniha fotografií Josefa Sudka, nazvaná Praha panoramatická. Skladatel je velkým obdivovatelem české hudby a ve své druhé symfonii se hlásí i k dalším českým inspiracím, ba dokonce ve skladbě skrytě cituje dvě české melodie: Svatováclavský chorál a dětskou písničku Travička zelená.

Symfonie sestává ze dvou náladově kontrastních vět a má impozantní nástrojové obsazení, korunované velkolepou sadou bicích, dvěma harfami a klavírem. Poměrně dramatická první věta s výrazným rytmickým tepem působí dojmem, že se Anderson inspiroval spíše u Bartóka než u Smetany nebo u Dvořáka. Také po poetice Sudkových panoramatických snímků Prahy bychom v této větě asi pátrali marně. Přesto se jedná o hudbu, která dokáže zaujmout a udržet posluchačovu pozornost. Ještě zajímavější mi přišla druhá věta. Anderson v ní pracuje velmi nápaditě s orchestrálními barvami. Od prvních taktů plyne tato věta jako přírodní idyla, poklidně, bez dramatických zvratů, dokonce občas zaslechneme cosi jako ptačí zpěv či ptačí zapípání. Ale uslyšíme tu i pozoruhodné tajuplné zvukové plochy, jako by k nám hudba promlouvala odkudsi z pouště nebo z hlubin moře nebo možná až z vesmírných dálek. Co se tkne citací, tak písničku Travička zelená jsem v Pražských panoramatech nenašel. Zlomky Svatováclavského chorálu jsem sice občas zaslechl, ale nemohu tvrdit, že bych si s nimi byl úplně jistý. V každém případě jsou Pražská panoramata skladbou natolik zajímavou, že bych si ji rád poslechl znovu, pokud možno s partiturou v ruce.

, foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

V následujícím Mozartově Klavírním koncertu č. 23 A dur K 488 mělo pražské publikum poprvé možnost slyšet hrát Víkingura Ólafssona, jednoho z nejžádanějších současných pianistů. Ólafssonova hvězda se rozzářila v roce 2019, kdy umělec získal za svou bachovskou nahrávku BBC Music Magazine Award 2019. Disk byl oceněn hned ve dvou kategoriích: jako nahrávka roku a jako instrumentální album roku. Britský časopis Gramophone pak dokonce vyhlásil Ólafssona umělcem roku 2019. Posluchači oceňují průzračnost Ólafssonova pianistického projevu, jeho lehkou a perlivou prstovou techniku, působivé propojení vnitřní ukázněnosti s úžasnou tvůrčí fantazií i jedinečný smysl pro zvukové barvy. To vše jsme si mohli naplno vychutnat i v Ólafssonově Mozartovi.

První větu hrál Ólafsson s klasickou uměřeností a s neuvěřitelnými úhozovými nuancemi: jeho tón byl jednou měkký a jemný jako samet, jindy zase lesklý a jiskřivý jako briliant. Kadenci této věty jsem od nikoho jiného neslyšel zahrát inspirovaněji a svobodněji. Z volné věty dýchala bezmezná melancholie a pianissimové hlavní téma v repríze už snad ani nemohlo být z tohoto světa. Finální věta se pak rozběhla v tempu, které považuji za hraniční. Orchestr to přijal s humorem, spíš jako výzvu, než že by zneklidněl. Všichni hráli se zjevným potěšením a s ohromným švihem, sólista se viditelně dobře bavil a jeho klavír tu doslova zářil. Bylo to strhující provedení, přičemž mě velmi překvapilo, kolik míst vyznělo při tomto závratném tempu vysloveně beethovenovsky.

, foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Nadšené publikum si vytleskalo dva přídavky. Ólafsson vybral dvě čísla ze svého proslulého bachovského CD. Nejprve zahrál klavírní transkripci pomalé věty z Bachovy varhanní Sonáty č. 4 e moll BWV 528. To, jak Ólafsson v této skladbě dokázal na klavíru vykouzlit barvy varhanních rejstříků, je prostě neuvěřitelné. Jako druhý přídavek zazněla transkripce Bachova Preludia e moll BWV 855a, ve které jsme mohli obdivovat pianistovu nápaditou práci s jednotlivými hlasy a v závěru skladby pak žasnout nad tím, že se dají hrát na jeden klavír souběžně tři různě zabarvené zvukové vrstvy. Pan Ólafsson je skutečný „mistr klavíru“.

Druhou část večera vyplnilo ikonické dílo hudby 20. století – Stravinského Svěcení jara. Orchestr má v této skladbě snad ještě větší obsazení, než měl v Pražských panoramatech, a jen taktak se vešel na pódium. Autor však pracuje s nástroji poměrně střídmě a nezřídka je uplatňuje v menších vyhraněných skupinách. Na samém počátku nechá dokonce hrát pár taktů sólo fagot, navíc v překvapivě vysoké poloze. Tenhle krátký fagotový úvod je vždycky trochu napínavý okamžik, ale Ondřej Roskovec zvládl své sólo výtečně. Navíc měl jeho nástroj zvláštním způsobem zabarvený tón – jako by v něm byl skrytý nějaký stesk. Nicméně po stesku brzy nezbylo ani stopy. Semjon Byčkov předvedl Českou filharmonii opravdu v plném lesku. Hráči se doslova překonávali, každý detail v náročné Stravinského partituře stál za pozornost, stále se dělo něco zajímavého a podívaná na orchestr a na dirigenta byla možná ještě poutavější, než kdybychom sledovali tanečnice a tanečníky na jevišti. Ostatně musím přiznat, že jsem ve „Svěcení“ tentokrát neviděl „obrazy z pohanské Rusi“, ale že jsem poslech této skladby vnímal jako jedno velké, barvité dobrodružství, které kulminovalo v první části Tancem země a ve druhé části Velkým posvátným tancem. Oba tyto „tance“ se staly výrazovými i významovými vrcholy celého provedení. Semjon Byčkov se ve Svěcení jara opět ukázal být mužem na pravém místě. Řídil orchestr se sympatickým nadhledem, bezpečně a suverénně a dovedl Českou filharmonii k výkonu světové úrovně.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.