Korngold Anniversary 2002 nabídlo interpretační esa: Koncert symfonické a operní tvorby (9. 5.) vedl německý dirigent Caspar Richter . Má velké zkušenosti s operou i muzikály a dobře zná i Státní filharmonii Brno . Rozehrál ji do velkých melodických ploch a podpořil Korngoldovu instrumentační rafinovanost. Sopranistka Eliane Coelho , členka vídeňské Státní opery, bravurně souzněla s orchestrem a vévodila. S lehkostí gradovala nekonečně vzepjaté melodie až k náročným výškám a hřejivě plným sopránem a zralou muzikálností zvládala Helianu z opery Helianin zázrak i Lauru z Prstenu Polykratova . Také symfonické kusy připomněly jevištní tvorbu: Preludium k opeře Violanta , Divadelní předehra op. 4 a Hudba ke hře Mnoho povyku pro nic op. 11 dokázaly pravdivost korngoldovského zázraku. Preludium k baletu Sněhulák , dílku dvanáctiletého klučiny, prozradilo obdivuhodnou invenci. Pravou zralost přidávaly dalším partiturám samozřejmě vědomosti a vypracovanost, ovšem invenční zdroj byl zázračně dán už dítěti. Korngold je jako mýtický pěvec, který zpívá všemi nástroji a svůj podivuhodný chór vyzdobuje lidským hlasem. Naše okoralá srdce se často bojí takové lyrické exaltace, hledají zkratku, ironii, disharmonii, zrychlené tempo a dominantní rytmus. Tomu jsme přivykli po Korngoldovi. Navíc Korngold komunikuje dokonce jiným kanálem, než na jaký jsme napojeni při jménech jeho vídeňských současníků, kteří se odvrátili od tonality. Korngold zpívá prostředky kulminujícího romantismu, bohatě kvetoucí harmonie, jemně plynoucí melodie, programově a teatrálně. Co jsme na koncertě slyšeli, bylo pro divadlo, a kdo se dobře zaposlouchal, mohl si vymýšlet děj. Komorní koncert (11. 5) dal příležitost mladým brněnským umělcům. Jejich zaujetí Korngoldovými písněmi bylo evidentní, Pavel Černoch , Martin Hammerle ani Yvetta Tannenbergerová (doprovod Drahomíra Ritzová ), je z repertoáru už nepustí. Také Trio pro čtyřruční klavír (Jan Jiranský , Ondřej Hubáček ) stálo za soustředěný poslech, už proto, že tento první opus vsunul desetiletého chlapce nezvratně do kariéry skladatele.
Inscenovat operu Mrtvé město je záslužné, objevné a vděčné. Píseň Glck, das mir verbliebt – Štěstí, které mi zůstalo , můžeme znát dávno ze společnosti nejrafinovanějších sopránových hitů, Rachmaninovy Vokalisy , Straussovy písně Morgen! , Flotowovy Marty , Gounodovy Markétčiny šperkové árie , jak je nahrála Renée Fleming. Korngoldova píseň je mezi nimi jednoznačně čarokrásná. Když zní z jeviště, zjistíte navíc, že ta dojímavě nostalgická melodie tvoří centrum a patří k několika klíčovým momentům opery. V Mrtvém městě vás neunáší literární drama, ale vtahuje kroužící, dostředivá síla hudby, která v libozvučných a dramatických kaskádách otvírá a posouvá děj. Snový děj: muž, který se nemůže vyrovnat se ztrátou milované ženy, propadá ireálnému bludu: Dívku, která se mu líbí, ztotožňuje se svou bývalou paní a chce žít v iluzi jejího návratu. Fantazie a skutečnost se prolínají velmi těsnou vazbou a vlastně se zdá, že vše je jen sen. Vzpomínka je to „štěstí, které mi zůstalo“, Paul pochopí, že „život se rozchází se smrtí“ a dokáže z města minulosti odejít. Mistrné je prolínání vzpomínek i nové lásky, prolínání vizí a skutečných scének, výstup služebné Brigitty, nebo setkání s Mariettou a její partou od divadla. Významových rovin je v díle mnoho, celou operu tvoří bohaté zvukové vize a suverénní, bohatá kompoziční erudice. Jen dřívější izolace a fakt, že Korngoldova partitura klade orchestrální nároky a pěvce snese jen ty nejzdatnější, může omluvit, že tak půvabný kus je v našich divadlech neznámý, ačkoliv nabízí prověřené šance obliby. Profesní nasazení pěvců i orchestru, to se v brněnsko-karlsruhské inscenaci podařilo. Tenorová role Paula je extrémně náročná, neopustí jeviště a má i několik pěvecky těžkých, dramaticky kulminačních míst. Nezapomenutelný výkon Michaela Pabsta stupňoval celé představení. Regina Renzowa-Jrgens je Brněnka, která roku 1987 odešla do zahraničí. Spoluprací s významnými, zejména německými scénami, vyrostla v prvotřídní pěvkyni, která dvojroli Marietty/Marie ovládla s hlasovou i hereckou suverenitou a silnou grácií. S Michaelem Pabstem tvořili dvojici dokonalého souznění, napětí i souhry.
Scénu a režii vtiskli Mrtvému městu Andreas Geier a Ansgar Haag . Dílo expanzivní, vkusné a noblesní citovosti dali do strohého prostoru, zabydleného projekčním plátnem a několika kamerami. Z Paula, citem cloumaného horlivce pro vezdejší nesmrtelnost a nepomíjivost, stal se v jejich interpretaci jakýsi podivínský šmírák, který si natáčí děvčata. Takřka stálá projekce Marie rozfázovaná do trhavých pohybů, konkuruje hudbě a tříští děj i základní významy. Korngoldova vtíravě sugestivní zpěvnost sune napětí odpočátku plynule a rafinovaně k výkřiku „Wunderbar!!!“, k okamžiku, kdy vstoupí Marietta a Paul míní, že se uskutečnil zázrak návratu, pro který zapřísahal Boha. Moment, kdy Marietta objeví portrét nebožky a s nelibostí pochopí, že byla manipulována do její podoby, je další vrchol. To jsou například dva významové momenty, které v této inscenaci zanikly bez náhrady. Jediný nápad filmové projekce se brzy okouká. Také autodafé, procesí církevnických maškar ve finále, neohrabaně nahrazuje chimérní defilé postav-duchů-svědomí, které na Paula dotírá. Jevištní zpracování zůstalo i s celou exkluzivní technikou daleko za skvělým hudebním provedením. Pavel Kamas (Frank) se ve společnosti výborných pěvců vypjal ke kvalitnímu výkonu a velmi pěkně zpívala také Jitka Zerhauová služebnou Brigittu. Sbor je v Janáčkově opeře pokaždé znělý a krásný, děti z Kantilény zpívají andělsky. Orchestr plnil dirigentu Ivanu Paříkovi pomyšlení, zdůraznili víc stavebnou logiku partitury, než její iluzionistickou barevnost, a sytost orchestru skvostně balancovali, pěvce nechali vyznít.
Aby jméno Erich Wolfgang Korngold zaslechla i společnost mimo oblast vážné hudby, improvizoval festival Café Korngold . V Domě umění dobově zařízený sál, dobové noviny, obrazy z Moravské galerie, videoprojekce Korngoldových oskarových filmů (Robin Hood a Pán sedmi moří ), denně kafíčko, štrůdl a chytrá čtení a chytré debaty. S Brendanem Carrolem o jeho Korngoldově monografii. Jindy s jinými o Korngoldech – otci kritikovi a synu skladateli – a jejich době: vzpomněl se scénograf Emil Pirchman, slavná zpěvačka Maria Jeritza, také Brněnka, Hans Mller-Einingen, Korngoldův libretista. Četbu německé prózy Roberta Musila, Franze Schamanna a Philippa Langmanna střídaly ukázky z Jiřího Mahena, Petra Bezruče a Rudolfa Těsnohlídka. A když se zanotovalo Staré Róra jede , to brněnští gajdoši spustili brněnský městský folklór.
Korngoldův festival byl letos prvotřídní a kromě muzikantských kvalit dal i návod, jak objevovat zapomenutou národní identitu. Byla vždy trojdomá: česko-německo-židovská.
