neděle, 9. září 2018

Kongeniální Svatební košile na prahu Dvořákovy Prahy

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V předvečer 177. výročí narození Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel zahajovacím koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina brány svým posluchačům XVIII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Posluchače na schodech před Rudolfinem vítaly tóny skladatelových Fanfár C dur pro čtyři trubky a tympány, na programu ovšem bylo jedno ze čtveřice Dvořákových celovečerních vokálně-orchestrálních děl, baladická kantáta Svatební košile op. 69 na slova Karla Jaromíra Erbena. Každé její provedení od premiéry v Plzni v roce 1885 je svátkem a nejinak tomu bylo i na začátku letošní Dvořákovy Prahy, která je věnována završení dvořákovského oratorně-kantátového cyklu. Posluchači se vedle úvodních Svatebních košil mohou ještě těšit na avizované nezkrácené nastudování oratoria Svatá Ludmila, Mši D dur ve verzi pro Rudolfinum a dramaturgické lahůdky v podobě Žalmu 149, anglickojazyčné kantáty Americký prapor a ojediněle uváděné gratulační kantáty Duchu hudby.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Systematické uvádění Dvořákových děl určitého žánru sice usnadňuje dramaturgické plány a odrazuje nahodilé festivalové návštěvnictvo, Dvořákovým příznivcům ovšem umožňuje seznamovat se se skladatelovým dílem soustavně a komplexně. Snad tedy časem dojde i na písňovou, sborovou, klavírní, a hlavně operní tvorbu. Zahajovací festivalový večer ve vyprodaném Rudolfinu náležel kongeniálnímu dílu Erbenovu a Dvořákovu, Svatebním košilím, jejichž univerzální syžet zapovězené milostné hry přes hranice záhrobí nalezneme i v jiných dílech evropské hudby (Rejchova Lenora). Erbenův text jen v českém milieu přilákal ke zhudebnění i Vítězslava Nováka (1913) a Bohuslava Martinů (1932), Dvořákovi ovšem náleží prvenství a přes nejedno rytmicky a deklamačně ošemetné místo v partituře i vavříny za převtělení Erbenova textu do podoby celovečerní vokálně-symfonické balady. Dirigent večera Jakub Hrůša na rozdíl od mnoha svých předchůdců upozadil lyrické pasáže Dvořákovy balady ve prospěch jejího dramatického spádu. Přes logické členění na introdukci a tři díly s finální „baladou v baladě“, líčící scénu v umrlčí komoře, dílo posunul směrem k dnešnímu posluchačskému chápání, pro něž jsou Svatební košile spíše hororem než temným baladickým příběhem na skurilní námět.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dvořákovo líčení společného putování dívky s umrlcem měsíční krajinou sice nemá k hudebnímu hororu daleko, páteří díla jsou ovšem vedle dvou velkých dívčiných árií v úvodu a závěru díla hlavně lyrické pasáže jejích rozhovorů s umrlcem, svádějící k přehnaně roztoužené interpretaci. Když na pódiu stanuli Kateřina KněžíkováRichardem Samkem, nebylo vždy jednoduché přesvědčit publikum o tom, že před nimi nestojí Mařenka s Jeníkem. Kateřině Kněžíkové se to s jejím mladodramatickým hlasem dařilo přesvědčivěji než Richardu Samkovi, jehož operně roztouženému témbru chybí záhrobní chlad umrlcova svádění. Oba sólisté se ve vypjatých pasážích, jimiž Dvořák v tomto díle rozhodně nešetřil, několikrát přiblížili limitům svých hlasů. Obstáli ovšem s přehledem, paní Kněžíkova navíc se vzornou deklamací. Svatopluku Semovi v roli vypravěče nachystaly dikce a deklamace Dvořákova textu několik horkých chvilek. Ke svrchovaně přesvědčivému výrazu mu ovšem chyběl objem hlasu a svobodnější znalost textu. Na obranu sólistů je třeba uvést, že s nimi za jeden provaz příliš netáhl Jakub Hrůša, který v dynamicky vrcholných pasážích rozhodně nekrotil ani orchestr České filharmonie, ani Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy, který se nechal ve vrcholech svést k drtivé dynamice hodné donských kozáků. Ona v plénech nepříliš diferencovaná dynamika byla hlavním handicapem jinak umělecky zdařilého večera. Jeho spolehlivými oporami byli filharmonikové v čele s Ondřejem Vrabcem u prvního lesního rohu a Tomáš Kopáček u pultu prvního klarinetu, které nechal dirigent povstat před aplaudujícím publikem. Pozornosti si ovšem zasloužila celá skupina bicích nástrojů a suverénní výkon hlubokých smyčců. Bude-li festivalová série Dvořákových vokálně-orchestrálních pokladů pokračovat v tomto duchu, má se publikum nač těšit. Jakub Hrůša, Kateřina Kněžíková, Richard Samek a Česká filharmonie se k němu vrátí již v sobotu 15. 9. 2018, kdy bude v předvečer svátku svaté Ludmily nastudováno nejdelší ze skladatelových oratorií sv. Ludmila.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.