Koncertní Simon Boccanegra

Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně nastudoval pod vedením Jaroslava Kyzlinka málo uváděnou Verdiho operu Simon Boccanegra . Premiéra se uskutečnila na jevišti Janáčkova divadla 9. 10., den po té jediná repríza. Důvody koncertního nastudování vycházely ze záměru sezvat tým vynikajících operních sólistů, kteří jsou jinak vytíženi závazky na českých i evropských scénách. Úmysl na první pohled pozitivní, na druhý pohled už poněkud sporný (ve srovnání s jinými operními budovami, kde ze stejných důvodů ke scénickým realizacím dochází například jen několikrát za sezonu) před premiérou ne zcela podle plánů vyšel. Nutno tedy přiznat, že v pozadí byly i finanční problémy. Před premiérou náhle onemocněl excelentní německý basista Franz Hawlata a byl nahrazen, naštěstí neméně slavným, Richardem Novákem . Brněnský pěvec se nečekaně stal nostalgickým „trnem“ v oku zejména pro pamětníky realizace stejnojmenné opery před dvaceti lety v režii Václava Věžníka za hudebního nastudování Petra Vronského. Verdiho opera o prologu a třech dějstvích vychází z předlohy španělského dramatika Antonia Garcíi y Gutiérreze, jehož námět skladatel s úspěchem užil v předcházející opeře Trubadúr . Brněnské nastudování vychází z druhé přepracované verze libreta Franceska M. Piaveho a Arriga Boita (prem. 24. března 1881 v Teatro alla Scala v Miláně). V příběhu plného politických intrik s milostnou zápletkou dominuje hlavní postava korzára a později janovského dóžete Simona Boccanegry, kterého ztvárnil barytonista Vladimír Chmelo . Pěvec verdiovského typu byl většinou schopný sytě rozezpívat svůj hlas v pasážích dramatických i lyrických, při celkovém hodnocení ovšem jeho výkon nebyl zcela stoprocentní, nejednou intonačně nepřesný, místy nejistý, jak v hlase, tak ve výraze. Amélii Grimaldo pozoruhodně představila sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová , schopná velice kultivovaně a působivě pojmout tak nesnadnou dramatickou roli. Richard Novák v Jacopu Fiescovi zaujal již od prvních tónů krásně posazeným hlasem i plastickým ztvárněním charakteru. Paolo Albiani barytonisty Jiřího Sulženka byl kvalitně nastudovaným partem. Nejkrásnější výkon podal Michal Lehotský v roli Gabriela Adorna. Ze všech pěvců nejvíce zaujal nejen perfektně posazeným hlasem, skvělou technickou vybaveností, ale především přesně odstíněnou výslovností téměř jako rodilý Ital. Sbor pod řízením Jana Koňárka nastudoval part precizně, emotivní výstupy s citem pro efekt působily silně střídáním zpěvu před i za scénou. Jaroslav Kyzlink ponurou operu obohacenou před akty videoprojekcí italského prostředí, na svou dobu nového kompozičního Verdiho styku s plynulými přechody mezi melodickým parlandem, sólovým a ansámblovým zpěvem, v níž orchestru plní náladotvornou funkci, koncipoval jasně a přehledně, v celkovém výsledku velice pečlivě. Trend koncertních provedení oper je ostatně stále běžnější i v zahraničí a je tedy jen škoda, že umělci energii vloženou do nastudování již nezúročí.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější