Francouzský dirigent Guillaume Tourniaire, který je od letošní sezony šéfdirigentem Státní opery v Praze, získal před dvěma lety cenu Diapason d0or za premiérovou kompletní nahrávku Griegovy scénické hudby k Ibsenově dramatu. Zřejmě proto zvolila Státní opera k připomenutí 100. výročí Griegova úmrtí koncertní uvedení Peer Gynta . Ibsenův text v úpravě Allaina Perrouxe přednášeli tři herci – Jiří Langmajer (Peer Gynt), který v této roli exceloval v letech 1993 – 2003 v Divadle pod Palmovkou, Marika Procházková (ženské role) a Pavel Soukup (vypravěč a ostatní mužské role). Zpěvní čísla sólistů a sboru nastudovaná v norštině působivě dotvářela atmosféru zvukomalebností jakyka i rozmístěním pěvců v prostoru. Státní opera zvala na premiéru scénické hudby – v hlavní roli měl tedy být orchestr. Ten byl ale bohužel nejslabším článkem představení. Poslech kazily nejisté nástupy, nepřesná souhra, intonační nedostatky. Z Griegových suit notoricky známou část V paláci krále hor se nepodařilo tempově vygradovat – orchestr zjevně zaostával za dirigentovým gestem. Po přestávce si hráči přece jen více hleděli dirigenta, který zmohonásobil svá gesta, celkem přesvědčivě tak vyzněla například scéna na rozbouřeném moři při Gyntově návratu domů. Z herců mě nejvíce zaujal Pavel Soukup, který rozehrál plejádu různorodých postav a hlavně ukázal přesný cit pro míru, v jaké si může dovolit vtípky a zvukomalebné efekty. Oba další představitelé to, možná vzhledem k prostředí, trochu přeháněli s patosem. Jiří Langmajer byl jako hejsek Peer velice přesvědčivý,
ale zůstal nenapravitelný – i o spásu své duše žádal Solvejg stále stejnou dikcí, s rukama v kapsách. Atmosféru jemně a vkusně dotvářelo velké plátno, nasvěcované různými barvami charakterizujícími prostředí.
