Jeden z nejkrásnějších koncertů mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zazněl v Rudolfinu nedělního večera 29. 8. Pražská komorní filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši a sólistka Nicola Benedetti zazářili opravdu svátečně. V jejich provedení zazněly Beethovenova Leonora č. 3 , Bruchův Houslový koncert č. 1 g moll , Honeggerovo Letní pastorale a Stravinského suita Pulcinella . PKF je oproti některým jiným našim orchestrům většinou schopna opravdu ”nadstandardního” výkonu. Tento večer se orchestr předvedl na úrovni splňující nejnáročnější světová měřítka a snad tomu tak bude i nadále. Nástrojové umění a schopnost zaujatého vcítění do ducha díla jsou zřetelné u každého hráče.
Leonora op. 72a je třetí verzí předehry jediné Beethovenovy opery Fidelio. I tuto verzi však Beethoven nahradil kratší předehrou s názvem Fidelio, neboť se mu zdála jako úvod díla příliš dlouhou. Revoluční a dramatická atmosféra Francouzské revoluce je však v Leonoře III nejvýraznější, a tak ji později Gustav Mahler znovu zařadil do „opony“ před operním finálem. Kromě koncertního provedení se tak hraje dodnes. PKF v rukou Jakuba Hrůši se předvedla jako dokonalý mistrovský nástroj (vynikající trubka!) s nevídaným dynamickým rozpětím mezi pp a ff a s bohatou barevnou zvukovou paletou – což platilo pro celý večer.
Jeho vrcholem byl výkon třiadvacetileté houslistky Nicoly Benedetti v provedení Bruchova koncertu. Tento koncert, velmi oblíbený studenty houslové hry, se v jejich nedokonalých rukou a mrzačen klavírními amputacemi stal značně „profláknutým“. Ve své době byl však velmi populární (věnován je Joachimovi) a svou dramatičností byl dokonce srovnáván s Brahmsovým houslovým koncertem. V rukou Benedetti se znovu rozzářil do původního lesku a barev romantické nádhery, a orchestr jí byl citlivým i umocňujícím partnerem. V 2. větě se tajil dech a 3. věta by elektrizovala i starce nad hrobem. Benedetti je oslnivá múzická bytost, působící jako živá personifikace houslí a hudby. Překrásný nástroj Stradivariho (Earl Spencer 1712) jakoby byl organickou součástí jejího těla a duše – zcela přirozeně a půvabně oba splývají. I mezi velkými talenty současnosti se Benedetti jeví výjimečná. Houslím se věnuje od pěti let, studovala v Menuhinově škole a je slyšet i zřetelný vliv školy ruské. Již nyní je držitelkou mnoha významných ocenění a všude ji předchází skvělá pověst. Na rozdíl od jiných případů je pravdivá a odpovídající.
Pastorale d‘été Arthura Honeggera je inspirováno básní A. Rimbauda „Objal jsem ranní úsvit“. Svou náladou, kompozičními prvky i malým rozsahem se liší od obvyklého stylu autorova a bývá připodobňováno vzhledem ke způsobu vyjadřování i zvolenému tématu k Debussyho Preludiu Faunovo odpoledne. V provedení PKF z tónů opravdu dýchala vlídná slunná atmosféra ranní přírody.
Stravinského svita Pulcinella je autorskou koncertní verzí stejnojmenného baletu, napsaného na přání slavného choreografa S. Ďagileva, zakladatele proslulého Les Ballet Russes. Je inspirována volným zpracováním sonát D. Scarlattiho V. Tomasinim. V podobném duchu, ale s použitím prvků hudby 20. stol., naložil Stravinskij s hudební předlohou Pergolesiho – čímž de facto založil nový směr moderního neoklasicismu. Pulcinella je pitoreskní postavička (podobně jako předchozí Petruška) neobratně komického sluhy z neapolského typu commedia dell‘arte. Střídání a prolínání nástrojových skupin v jen zdánlivě jednoduché partituře dovede občas interprety k vytvoření jakési zmatené zvukové kaše. V provedení PKF však struktura jednotlivých hlasů a skupin srozumitelně vynikala a celé provedení mělo úžasnou jiskru a stavebnou logikou. Hrůša používá uměřeně efektní a dokonale vyvážená gesta, která promyšleně působí jak na orchestr, tak na publikum. Celek orchestru a dirigenta se jeví neobyčejně kompaktně a sympaticky – což budiž, doufejme, i nadále zachováno.
