Přestavba před druhou skladbou abonentního večera České filharmonie byla v Rudolfinu 11. ledna delší než bývá obvyklé. Není divu: dostat na pódium a umístit vedle dirigentského stupínku tři další podobné praktikábly a ještě za ně nějak směstnat židle a pulty prvních houslí, bylo dost pracné. Stejně neobvyklé bylo sledovat pak v sólových partech tři violoncellisty vedle sebe. Když koncipoval své Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra, vyhmátl Krzysztof Penderecki neotřelé, atraktivní obsazení. Ale nejen to. Napsal skladbu zajímavou i ryze hudebně. Je logicky stavěná a dobře posazená, má invenční místa a je stylová a celkově výrazně komunikativní. Kompozice z prvních let nového tisíciletí nese všechny znaky autorovy opakovaně využívané a projevované postromantické a postavantgardní orientace – osciluje mezi jakoby tradičně znějící stylizací a přece jen nově organizovanou náplní, mezi konsonancemi a zahuštěnými zvuky, mezi zklidněním a vzruchem, mezi očekávaným a nečekaným, mezi eklekticismem a novátorstvím…, mísí to vše – a přináší staronovou hudební řeč, které je rozumět a kterou lze se zájmem poslouchat i tu půlhodinu, kterou dílo trvá.
_PetraHajska.jpg)
Nejen Pendereckého partitura, ale i tři mladí sólisté byli důvodem, proč se právě tato skladba, umístěná uprostřed programu, stala současně i jeho vrcholem. Byli jimi tři z úplně nejmladších členů České filharmonie – Václav Petr, Ivan Vokáč a Eduard Šístek. Působili a hráli sympaticky, každý za sebe a všichni tři spolu, vyrovnali se s květnatě výmluvnými party hráčsky i výrazově velmi dobře. A když pak ještě společně zahráli přídavek, měli publikum zcela na své straně. Byla to zhruba pětiminutová kantabilní Terra Aria, jak ji v nerigorózně minimalistickém konsonantním a repetitivním duchu napsal současný italský cellista a skladatel Giovanni Sollima.
Úvod i závěr trochu dráždivě koncipovaného večera patřil plně šéfdirigentu Jiřímu Bělohlávkovi. Adagio z Mahlerovy nedokončené Desáté symfonie se dostalo hned na začátek a možná tím vlastně trochu utrpělo. Půlhodinovou meditaci s opakovanými, měkce pokládanými smyčcovými plochami, s intenzivními okamžiky a gradacemi a několika expresivními vrcholy lze v ideálním případě slyšet a posluchačsky prožít i s ještě větším existenciálním nábojem. Její závažnosti a chvějivé niternosti by prospělo soustředění umožněné ještě víc až na konci programu. Koncert však měl evidentně vyznít jinak, pozitivněji, a tak se na pozici tvořící jeho vyvrcholení objevila po přestávce Mozartova Haffnerova symfonie. Péče pana šéfdirigenta o dědictví klasicismu, o hudbu potřebnou svou průzračnou čistotou jak pro publikum, tak pro hráče, je pověstná a záslužná. Přestože se tu a tam překvapivě objevily maličké vady na kráse, několik nejistot chybějících v souhře do úplné dokonalosti, celkově se symfonie zaskvěla – v brilantním tempu a v optimistickém naladění. Avšak klidně by takto mohla v konvenčněji poskládané sestavě zaznít i v úvodu večera.
