Fenomenální švédský trombonista Christian Lindberg netrpí zhrzeností mnoha soudobých skladatelů a opravdu nemá proč. Pokaždé, když přijede do Prahy se soudobými skladbami nebo i se svými vlastními – jako letos 3. a 4. května v rámci sezony FOK – má velký úspěch. Je samozřejmě otázka, jestli by skladby měly stejný ohlas v podání jiného sólisty. Pozoun není obvyklým koncertním nástrojem, ale málokterý hudebník dokázal dát svému nástroji takovou popularitu jako Christian Lindberg. Při rozhovoru je sympaticky vstřícný a v ničem se nepodobá zhýčkaným hvězdám světových pódií.
Kdy jste se rozhodl právě pro tento nástroj? Bylo mi sedmnáct a slyšel jsem jazzového pozounistu Jacka Teagardena, který hrál s Louisem Armstrongem. A tehdy jsem si pozoun zamiloval. Studoval jsem ale konzervatoř a řekl si, že zkusím klasickou hudbu. Pozoun je fantastický sólový nástroj. Má všechny nuance, dokáže stejně tak pianissimo jako fortissimo – je také velmi „vizuální“, dokáže pozoruhodná glissanda, frázování, dají se použít různá vibrata a to je zajímavé i v klasické hudbě.
Podle jakého kritéria si vybíráte skladby v době, ve které má skoro každý svůj vlastní styl? Moje kritérium je, že když se řekne styl, už je to problém. Skladatel musí mít něco vlastního, svou přirozenost, ze které jeho řeč vychází. Každý přirozeně přebírá mnoho z různých stylů jako třeba Stravinskij, ale to byl génius. Byl sice kritizován, že si vypůjčuje od jiných, ale způsob zpracování je jedinečný. Nedávno jsem řídil jeho Pulcinellu a znovu si uvědomil, že vždycky našel způsob, jak zpracovat jednotlivé styly vlastním způsobem. Druhý můj oblíbený skladatel je Luciano Berio, složil také mnoho aranží, ale jeho hudba je velmi osobitá a čistá. Dalším fantastickým autorem je Ennio Morricone, autor filmové hudby – psal trochu eklekticky, ale našel úžasnou cestu, jak všechno propojit melodií. Když se něco skládá v nějakém stylu, je to problém, je přirozené něco kopírovat, ale pro mě je to věc sama, kterou chci vyjádřit.
A kteří autoři klasické hudby jsou z hlediska hráče na pozoun nejzajímavější? Skladby pro pozoun nepsali zrovna ti největší… Ale například Leopold Mozat pro něj napsal fantastický koncert, hlavně druhá věta je krásná. A potom Michael Haydn nebo Rimskij-Korsakov. Myslím, že také v 16. století Gabrielli a Frescobaldi znali tento nástroj velmi dobře. Ale velcí symfonikové jako Beethoven ho tolik nevyužívali, až Mahler má ve svých dílech fantastické věci pro pozoun. Ale hlavně dnes pro něj píše mnoho skladatelů, pozoun je opravdu fantastický sólový nástroj.
Christian Lindberg nevystupoval s Pražskými symfoniky poprvé. Tentokrát provedl dvě své skladby nazvané Kaňon Kondorů (Condor Canyon , komp. 2000) a Vosa z helikonu (Helikon Wasp , 2003). Obě jsou vtipné a spojují prvek spontánní hravosti – včetně zpěvu a „sborových“ zvolání celého orchestru – a kompoziční rafinovanost. Zejména ta druhá byla autorovým protestem proti intelektualismu v hudbě s velmi svérázným humorem. Od imitace vosího bzučení až po nejrůznější rytmické finesy a nečekané zvraty. Při provedení působí už to, že Lindberg stihne hrát technicky obtížné sólo, svým pozounem zároveň udávat takt, v mezihrách klasicky dirigovat, a při tom všem neztratit bezprostřednost. Jako přídavek provedl vlastní „melancholickou“ improvizaci, kde se koncertantní virtuozita spojovala s bluesovou kantilénou. Zbývající část koncertu, kterou dirigoval Leoš Svárovský , zůstala mírně ve stínu. Úvodní Suita z Veselohry na Mostě Bohuslava Martinů a hlavně závěrečná Beethovenova 8. symfonie vyzněly až příliš jako „standardně“ zahraný koncertní repertoár. Je to škoda, protože dramaturgicky se obě vtipné a kompozičně vynalézavé skladby ke zmíněným novinkám hodily. Obě by ale potřebovaly Lindbergovo nasazení, nadšení, trochu víc virtuozity, ale i jeho svědomitosti při zkouškách.
