sobota, 13. červenec 2013

Koncert dvou kontrastních polovin

Napsal(a) 

Peter Oundjian Peter Oundjian

Kdyby se Orchestre philharmonique de Radio France pod taktovkou Petera Oundjiana rozhodl 14. 5. celý večer dávat jen díla Kryštofa Mařatky, měl bych velmi ztíženou roli, kdybych chtěl hodnotit výkon orchestru, sehranost jednotlivých sekcí, tónovou kulturu apod. Jakékoli zvukové parametry orchestrální hry by byly nehodnotitelné, protože neidentifikovatelné – tak rozplizlé, amorfní jsou struktury, jež charakterizují orchestrální dílo tohoto českého skladatele žijícího ve Francii. Vábení pro smíšený sbor a orchestr, uvedené na Pražském jaru v české premiéře – po loňské světové premiéře v Łodźi, po níž následovala uvedení v Torontu a Paříži – je třetí částí trilogie inspirované pravěkým uměním, jež je podle Mařatky „fascinující pokladnicí uměleckých projevů svědčících o neomezené fantazii lidského ducha reagujícího na svou vlastní existenci mnohými nečekaně vynalézavými způsoby“. Vynalézavý je i způsob, jímž skladatel kumuluje zvukové masy, mezi nimiž významnou roli přebírá sbor charakterizovaný prvobytně rituální bestialitou svého nezkroceného projevu. V rovině kompozice jistě zajímavý pokus o návrat do pravěku, měl by však zahrnovat i rovinu recepce. Soudím totiž, že konzumenty Vábení by měli být také jen neandertálci. Ti by se s bezmezně chaotickou zvukovou erupcí – abych se vyhnul výrazu skladba – identifikovali rozhodně bezprostředněji, než moderní publikum. To je připraveno na dnes již prakticky jakékoli zvukové extravagance a příkrosti (a to není případ Vábení), ale co špatně snáší – po čtyřech stoletích kontinuální kultivace řádu – je jeho totální absence. Právě absence stavebního plánu, jakéhokoli – to je to, co brání konzumentovi, aby s dílem komunikoval. Zabrat tím celou polovinu programu – Vábení je delší než většina Beethovenových symfonií – je neúnosný dramaturgický omyl. Naštěstí po přestávce následovala již hudba, nejprve Saint-Saëns, Violoncellový koncert a moll , hudba veskrze konvenční a přesladká, nicméně poskládaná ve smysluplný celek s velkou elegancí i mistrovsky zvládnutým řemeslem, a poté Ravelovo Bolero , hudba zadírající se do uší, a to i do uší, jež ji odmítají, se sugestibilitou, jíž se hned tak něco nevyrovná. V obou případech hudba, jež mi umožnila ocenit nemalé kvality rozhlasových filharmoniků. V prvé řadě se však zaskvěl mladý Francouz, violoncellista Victor-Julien Laferrière , který jednoznačně přesvědčil, spontaneitou svého talentu i technickou lehkostí, že loňská cena mezinárodní soutěže Pražského jara je ve správných rukou. Velmi příznivý dojem pak Bachovou Sarabandou jen dotvrdil. Bolero jsem již pravda slyšel zahrát sugestivněji, geniální síla té hudby je však nezničitelná a tak nakonec platilo: konec dobrý, všechno dobré.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.