pátek, 16. září 2022

Komorní večer tichounké krásy

Napsal(a) 

Juilliard String Quartet, foto Petra Hajská Juilliard String Quartetfoto: Petra Hajská

Čtvrteční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha, věnovaný vystoupení amerického komorního souboru Juilliard String Quartet, byl otevřen zajímavým způsobem. Uvedením díla u nás prakticky neznámé autorky, britské skladatelky jamaického původu, Eleanor Albergy (1949). Tím dílem byl 2. Smyčcový kvartet z roku 1994. Výrazně formovanou kompozicí, postavenou na blokovém kontrastu, proniká všudypřítomný temperament rytmického živlu, jasně etnického zabarvení. Místy snad karibské provenience? Většinou však jako by k nám tato hudba přicházela odevšad a odnikud, jak je dnes příznačné pro fenomén world music. A to přesto, že se tato artificiální kompozice samozřejmě od vrstvy populárního mainstreamu jasně odděluje sofistikovanějším designem. Ale žijeme v době, kdy se i tzv. vážná hudba chce líbit a bojuje o uznání mezi širokými posluchačskými vrstvami. Teď jde jen o to, jakými prostředky. Umná kompozice, prozrazující barevnou představivost autorky i jistou instrumentační zběhlost ve vykrývání tónového prostoru (ocenil jsem, že i při značně husté kvartetní sazbě byly hlasy stále dobře čitelné), si ovšem, jak se obávám, mezi kritiky starého střihu obdiv příliš nevyslouží, aniž na druhé straně má šanci obsadit nejvyšší příčky hitparád. To je problém tohoto crossoverového žánru obecně, že jaksi nemá moc jasno o své cílové skupině. Úvodnímu dílu vládla notoricky bezbřehá repetitivnost, jež nikoli nezajímavý zvukový obraz generuje stále tvrdošíjně a bez výraznější změny dál a dál, až se ucho posluchače nevyhnutelně začne trochu nudit. Budu opatrnější: alespoň to moje, vychované na zákonu kontrastu, jenž od Haydnových dob ovládá žánr smyčcového kvarteta. Střední díly přinesly naštěstí změny faktury, a byly tak o poznání poslouchatelnější. Autorčina imaginace tíhne k expresivnímu využívání krajních poloh smyčců, k flažoletům, hře sul ponticello, pizzicatům a častému využívání tremola. Navíc Juilliardovci, kteří si skladbu sami vybrali, této hudbě rozumí, mají ji zažitou a dokážou ji maximálně prodat.

Areta Zhulla, foto Petra Hajská Areta Zhullafoto: Petra Hajská

Výrazným vrcholem večera se pro mne stal 3. Smyčcový kvartet G dur Benjamina Brittena. V tomto svém posledním komorním díle, tvořeném již sub specie aeternitatis, nám dává tvůrce nahlédnout do své třinácté komnaty, do absolutního privatissima své duše. Jak vzácný je to pohled, nekonečně odlišný od všeho, čemu jsme na poli komorní hudby přivyklí naslouchat. Nenajdeme zde ostentativní tragikou zvrásněné výkřiky trpícího individua, jako u Šostakoviče – a nemám zde na mysli jen jeho 8. Kvartet c moll, i když se přímo vnucuje srovnání. Brittenův svět je již poznamenán loučením, prosvětlen jakousi neznámou mystikou. Tiché, jaksi zadržené napětí, jež americké kvarteto dokázalo cíleně stupňovat krok po kroku až k finální větě nazvané La Serenissima (dávný přívlastek Benátek; ostatně poslední opera Smrt v Benátkách se stala inspiračním zdrojem, z nějž sem Britten přejímá některé motivy), vytváří v evropské hudbě neslýchaný oblouk o neměřitelném rozpětí, jakoby stvořený jakýmsi vyšším architektem. Finále je zázrak, ale jeho fungování je možné jen díky logickému vývoji předchozích čtyř vět. Tuto bizarní passacagliu ovládá mystický zvuk – snad Zephyr, zlehounka načechrávající nadvzdušná tremola sul ponticello? Jako by to byl už vánek smrti? Nebo snad je poklidně monotónní ostinátní figura ve violoncellu vzdálenou ozvěnou Cháronových vesel, jež ženou Brittenovu lodici neúprosně na onen druhý břeh řeky Styx? Jisté je jen to, že Juilliardovci si zjednali vstup do vnitřního světa tohoto veledíla s pomocí toho jedině správného klíče. Jejich cudné, střídmé a výsostně prostinké podání je na dotek blízko Brittenově křehké duši.

Roland Copes, Astrid Schween, foto Petra Hajská Roland Copes, Astrid Schweenfoto: Petra Hajská

Komorní večer, jenž nebyl pro každého, soudě alespoň ze spíše vlažnější reakce publika, pokračoval a měl vyvrcholit Dvořákovým, též posledním, komorním opusem, Kvartetem As dur op. 105. Základní přístup, s nímž kvarteto dílo nastudovalo, je, byť snad pro někoho sporný, rozhodně velmi cenný, poctivý a opravdový. A navýsost muzikální. Vyzdvihuje spíše lyrický element Dvořákova mélosu – je to proud tiché, sladce plynoucí nepřerušené radosti, co se tu nabízí našim uším. Jistě plně legitimní čtení. Problém je jedině v tom, že pro tak velký sál, jakým je Dvořákova síň, byly dynamické hladiny silně poddimenzované. Nemám na mysli ani tak celkovou průměrnou masu zvuku, jako některé dílčí, leč veledůležité momenty. Všechny ty jemné interpretační finesy, v hebounkém pianissimu, které jsou sice překrásné, ale nemají šanci přejít přes rampu. Hned ona šestnáctinková figura v hlavě sonátového tématu! Ty notičky jsou velmi důležité. Ani v jedné imitaci, ani v jednom nástroji nebyla dobře slyšitelná, a to jsem seděl ve čtvrté řadě. Takto vzácně pojaté, vpravdě komorní muzicírování by se muselo odehrávat v malém sálku pro několik desítek posluchačů – tak, jak se hrávala komořina v 19. století – aby jeho vzácné kvality mohly plně vyniknout. Zde možno hledat, jsem přesvědčen, že úspěšně, příčinu toho, že tento skvostný komorní recital neoslovil všechny. Snad ještě tak fajnšmekry do šesté řady. Ta daň za tu hebounkou, tichounkou krásu byla prostě příliš vysoká. Pro mne to byl Dvořák podle mých představ, pokud jde o pojetí, a vše, co bylo stěží slyšitelné, jsem si tam prostě doplnil, ale soucítím s publikem na balkoně. V tomto křehkém stylu pak zazněl i přídavek, volná věta z Mozartova Loveckého kvartetu B dur.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Juilliardovo kvarteto patří už přes třičtvrtě století do nejužší světové špičky. Ve své zlaté éře, 50. a 60. letech, o tom nebylo nejmenších pochyb, a to je ještě eufemismus, neboť početná řada kritiků, a redakce periodik jako The Gramophone, je považovala za vůbec nejlepší, minimálně americké, kvarteto v dějinách. A já bych se k těmto hlasům přiřadil, i při vědomí, jak nebezpečné jsou takovéto superlativy. V každém případě zvuk souboru, obdarovaného čtyřmi stradivárkami (neznám žádné druhé takové kvarteto, v minulosti ani přítomnosti), byl zcela jedinečný. I nahluchlý mohl po pár taktech prohlásit: Tohle je Juilliard. Perla mezi kvartetními soubory. Od té doby se mnoho změnilo. Soubor přirozeně procházel mnohými obměnami, pokud jde o lidi, ale i nástroje, na stradivárky už nehraje nikdo z nich, překonal i jistý útlum během 80.–90. let, po odchodu veterána Roberta Manna, a znovu se vypracoval mezi ty nejlepší. A to přesto, že technická úroveň souborů se v posledních dekádách obrovským způsobem zlepšila. Dnes jsme tedy mohli slyšet poslední sestavu, tvořenou třemi ženami a jedním mužem, jenž zajišťuje kontinuitu tradice – Ronald Copes hraje v kvartetu již přes pětadvacet let. Primariát převzala Areta Zhulla, původem Řekyně, zatímco Ronald Copes zůstal u sekundů, což je sice proti kvartetním zvyklostem, ale po koncertě mohu s klidem prohlásit, že primy jsou v dobrých rukou. Stejně jednoznačně to platí i v případě cellistky německého původu, Astrid Schween. Jedinou mírnou slabinou tedy zatím zůstává viola. Rogera Tappinga, který zemřel letos v lednu, nahradila nadějná americká violistka Molly Carr, pro niž to byl debut. Věřme tedy, že až se se souborem sehraje, dostane se Juilliard String Quartet opět na svůj obvyklý standard, tedy mezi tu nejužší kvartetní špičku.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Související položky (podle značky)

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.