neděle, 25. září 2022

Komorní večer s Marthou Argerich

Napsal(a) 

Sergej Nakarjakov, Martha Argerich, foto Petra Hajská Sergej Nakarjakov, Martha Argerichfoto: Petra Hajská

Komorní řadu mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zakončil večer, jehož sestavě vévodilo jedno jméno. Martha Argerich. Každý, kdo sleduje vývoj světového klavírního umění v posledních šedesáti, sedmdesáti letech, ví dobře, co tento pojem obnáší. Věhlasnou argentinskou pianistku tedy netřeba blíže představovat a jsem rád, že si to mohu s čistým svědomím odpustit. Nestačila by mi celá noc na to, abych sepsal jen nějaký povrchní medailonek. A k čemu to, když jsou o této legendě klavíru sepsány knihy. Argerich není jen jednou z největších pianistek historie: její legenda je stále živá a patří spolu s Marií João Pires k největším pianistkám současnosti. Jen jedno je v jejím přístupu nepochopitelné, že se od konce sedmdesátých let vyhýbá celovečerním sólovým recitalům. Když po koncertě v Concertgebouw v dubnu 1979 oznámila, že končí se sólovou koncertní činností, zavládlo mezi jejími obdivovateli všeobecné zděšení. Ve známé edici Philips, Great Pianists of the 20th Century, má dva svazky – jen pro představu, např. Ivo Pogorelich, její chráněnec, zde není vůbec zastoupen, vedle mnoha dalších fenomenálních pianistů. V roce 1965 vyhrála Chopinovu Varšavu, o 15 let později již seděla v tamější porotě, z níž však vystoupila na prostest právě proti vyloučení Pogoreliche už ve 3. kole, následována Nikitou Magaloffem. Od té doby se skutečně dají její sólová vystoupení spočítat na prstech jedné ruky. Věnuje se nahrávání, založila či spoluzaložila několik festivalů, pravidelně vystupuje se svými přáteli na komorních koncertech v Luganu či Verbieru, abych jmenoval jen dva renomované festivaly. Komořina jí pomáhá v tom, aby se na pódiu, jak říká, necítila tak opuštěná.

Koncert v Rudolfinu nijak z této tradice nevybočil. Argerich se obklopila svými přáteli z Lugana a odjinud, se kterými vystupuje již řadu let a je s nimi dobře sehrána. S ruským instrumentalistou Sergejem Nakarjakovem provedla Argerich dva komorní cykly, původně pro violoncello a klavír – Beethovenovy Variace na duet z Kouzelné flétny „Bei Männern, welche Liebe fühlen“ WoO 46 a Schumannovy Fantasiestücke op. 73, a to v úpravě pro křídlovku (pocházející z pera samotného Nakarjakova). Ruský trumpetista se takto již řadu let vrhá zejména na slavné kousky violoncellového repertoáru (Rokokové variace Čajkovského) a transkribuje je, tu s větším či menším úspěchem, pro svou křídlovku (in B). I zde se projevil jako suverénní mistr svého nástroje, který ovládá dokonale. Obdivoval jsem zejména jeho hebký diskantový rejstřík (který pro každého hráče na flügelhornu představuje nemalý problém). Jinak však na mne obě úpravy udělaly dojem utilitárních transkripcí, jejichž problém spočívá hlavně ve zvukově nevyvážené kombinaci obou nástrojů. Ne že by si ucho na to nezvyklo, mohlo by se i dovolávat jakéhosi pravzoru ve starobylé formě sonaty da chiesa, ale nic naplat, violoncello je obou případech prostě lepší volbou, zejména u Schumanna, jehož Fantasiestücke tak ztratily svůj nostalgický nádech, pro ně tak charakteristický.

Maria Meerovitch, Martha Argerich, foto Petra Hajská Maria Meerovitch, Martha Argerichfoto: Petra Hajská

Rozkošně hravé a rozverné muzicírování přišlo s Mozartovou Sonátou D dur pro 2 klavíry K 448, kde si s Marthou zahrála vynikající ruská pianistka mlaší generace, Maria Meerovitch. Je to její oblíbený kousek, hrává ho se svým přítelem Danielem Barenboimem a s dalšími, vždy u partu piano primo. První překvapení přišlo kvůli nezvyklému rozsazení, obě hráčky seděly k sobě zády, nikoli rameno vedle ramena, jako obvykle. Souhra tím nijak zvlášť neutrpěla, přesto bych dal přednost sestavě Argerich–Barenboim.

Druhé překvapení přišlo po přestávce, když jsem ke svému – nezapřu že zklamání – zjistil, že oba Schumannovy drobnější kousky, Arabesku C dur op. 18 a Widmung op. 25/1 (v Lisztově úpravě) bude hrát opět mladá ruská pianistka, a ne legenda, na niž jsem přišel. Jejímu provedení se nedá nic zásadního vytknout – zejména první číslo z písňového cyklu Myrthy vyznělo velmi pěkně, s plasticky vykreslenou zpěvní linkou, ale stejně tak se nedá mluvit o nějakém hlubším, přetrvávajícím dojmu.

Vrchol se dostavil na závěr. Byl jím Šostakovičův 1. koncert c moll pro klavír, trubku a smyčce op. 35. Ozvěny progresivních dvacátých let, stále živé a bezprostředně působící i dnes, ožily ve strhující interpretaci Marthy Argerich s plnou silou. Dílo z roku 1933 představuje mladého tvůrce, vyjadřujícího se s živelně nespoutanou energií, parodující dobové bulvární melodie, ale pohrávající si i s „velkými“ citáty (hned v hlavním tématu 1. věty slyšíme Appassionatu). Argerich k dílu přistupuje s úsměvným nadhledem, psát zde o absolutní technické suverenitě je zbytečné, to je v jejím případě samozřejmost, ale zaujala mne ironická nadsázka, myslitelná jistě díky tomu, že má dílo po několik desetiletí dokonale zažité, v prstech i v hlavě. Orchestr pod názvem Ukrajinsko-Česká Sinfonietta, sestavený pod tíží doby, jako reakce na válku, pod taktovkou Radka Baboráka nebyl sice ideálním partnerem, ale ani větší slabinou, a na úspěchu díla to nemohlo nic podstatného změnit. Opakovaný přídavek finální věty tak završil velkolepé setkání s žijící legendou, z něhož si mohl posluchač odnést alespoň malý střípek velkého umění Marthy Argerich. Standing ovations pro tuto první dámu klavíru byly rozhodně více než zasloužené.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.