V létě jsem dvakrát navštívil pražský Anežský klášter, slyšel čtyři skvělé muzikanty a dva otřesné klavíry. AD Trio Prague ve složení Jiří Hurník (housle), Martin Kasík (klavír) a Miloš Jahoda (violoncello) je novým souborem na české scéně a koncert 14. 7. v rámci Prague Proms byl jeho veřejnou koncertní premiérou. Mohla to být komorní událost léta, kdyby nebyl sál poloprázdný a pan Kasík nehrál na podivný nástroj značky August Föster, který pamatuje asi nejen Gottwalda, ale možná i Beneše. Klavírista dokázal nemožné – klavír hrál jako hudební nástroj, i když by si zasloužil už jenom trvalou roli nábytku nebo nástroje bicího. Jinak ve všech opusech večera (Beethoven: Klavírní trio D dur op. 70/1 , Brahms: Klavírní trio c moll č. 3 op. 101 , Dvořák: Dumky op. 90 ) byla vzorová souhra a hlavně si svoje muzicírování patřičně užívali. Překvapivý byl tónově pozoruhodný výkon cellisty.
Když jsem šel 7. srpna na koncert Pavla Kašpara , tak jsem se hrozil, jak dopadne jeho klavírní recitál. Hrát na Förstera úrovně ZUŠ přece jen nešlo, a tak pořadatel našel sponzora, který zapůjčil nástroj značky Bechstein. Bohužel šetřil, takže hudba Haydna, Beethovena, Nováka a Martinů zněla z krátkého křídla průměrných kvalit někdy „cembalově“ (Haydn), jindy ve víceméně unifikované dynamice (Beethoven) nebo bez romantických, básnivých novákovských vln. Nejlépe dopadl zvukově Martinů. Vím z předchozích zkušeností, že pan Kašpar je výborný pianista, ale bojovat s nástrojovou šedí lze jen do určité míry. Zvolil bohužel špatný čas a špatný prostor. Určitě by bylo zajímavé jej někdy slyšet v reprezentativní akustice rudolfinského velkého sálu.
