Kölner Akademie na festivalu duchovní hudby

Dvacátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby Brno nabídl v pondělí 18. 4. pro českého posluchače poměrně neznámé barokní oratorium. Lukášovy pašije Georga Philippa Telemanna (1744) stojí dnes ve stínu dvou dochovaných mistrovských pašijí Bachových, Telemann jako skladatel pak ve stínu svých dvou velkých současníků – Bacha a Händela. V dnešní době se už asi téměř nikdo nepozastavuje nad tím, že se evangelická skladba hraje v katolickém kostele; zřejmě je to dobře. U podobných kompozic vidím hlavní problém v přenosu informace, tedy sdělení, které je samozřejmě primárně ukryto v textu. Pro posluchače, který německy nerozumí a text skladby nezná je pak zážitek z jejího poslechu nutně umenšen. Pro současné uši poměrně poklidnou hladinu skladby čeřila častá perfektně provedená vokální fugata. Rovněž basso continuo (violoncello, kontrabas a varhanní pozitiv) bylo dobře sehrané. Naopak flétnu a hoboj nebylo téměř vůbec slyšet.

Kdo by čekal, že se bude kostel sv. Janů otřásat v základech pod náporem dramatické hudby líčící utrpení posledních Kristových dnů na zemi, ten by byl patrně zklamán velmi subtilním zvukem daným zejména slabým obsazením sboru i orchestru; ten však spolu s občasnými nepřesnostmi zřejmě velmi přesně odpovídá dobové praxi první poloviny osmnáctého století. Dirigent Michael Alexander Willens však dokázal i s nízkou zvukovou hladinou pracovat vynalézavě: změny dynamiky a v menší míře i tempa držely diváky v neustálém napětí až do sborového finále. Co se jednotlivých sólistů týče, jednoznačně nejlepší byl Marek Rzepka coby Kristus. Jeho projev byl technicky suverénní a zejména velmi procítěný; vrcholem koncertu byla nepochybně část, v níž se Ježíš ptá Boha, proč jej opustil. Sopranistka Aleksandra Lewandowska zpívala pěkně, ale ne příliš oslnivě; její velmi tenký hlas se však na podobné role zřejmě hodí lépe, než na cokoliv jiného. Obsazení tenorové role testa (vypravěče) Bernhardem Scheffelem byl dobrý krok (původně jej měl zpívat Lothar Blum), s velmi náročným partem si poradil znamenitě. Celkově šlo všem zpěváků solidně rozumět jak v sólových, tak ansámblových pasážích. Kölner Akademie rezignovala na historicky poučenou interpretaci, to mi však nevadí: tento způsob přístupu k staré hudbě není jediným možným a rozhodující je ve výsledku především osobní vklad jednotlivých interpretů a jejich zapálení pro věc. A to tentokrát rozhodně nechybělo.

Sdílet článek: