Kolem břehů Baltského moře s Filharmonií Brno

Země ležící na březích Baltského moře – Litva, Lotyšsko, Finsko, Německo – inspirovaly dramaturgii 4. abonentního koncertu Filharmonie Brno. Večer s názvem Půvab severské melancholie představil ve čtvrtek 17. února v sále brněnského Besedního domu díla litevského skladatele Bronia Kutavičiuse, lotyšského rodáka Pēterise Vaskse a finského skladatele Jeana Sibelia. Pandemická situace překazila původní plány, a tak místo dánského dirigenta Michaela Schønwandta vedl orchestr brněnské filharmonie Tomáš Netopil. Jako sólista vystoupil německý hráč na anglický roh Dominik Wollenweber. Čtvrteční i páteční koncert se konal pod záštitou J. E. Gunty Pastore, velvyslankyně Lotyšské republiky v ČR, a J. E. Laimonase Talat-Kelpši, velvyslance Litevské republiky v ČR.

Trojici děl inspirovaných lidovou tvorbou a folklórem zahájily Kutavičiusovy Dzūkské variace (1974) pro komorní orchestr a zvukový pás čerpající z lidové písně Vychází jitřenka. Dílo vzniklo při příležitosti sta let od narození Mikalojuse Konstantina Čiurlionise (1875–1911), zakladatele litevské národní hudby, který měl právě k písni Vychází jitřenka (Beauštanti aušrelė) vřelý vztah a upravil ji pro sbor. Dzūkské variace začínají nahrávkou lidové písně v podání zpěvačky Veroniky Povilionienė, do které velmi pozvolna z ticha vstupuje plocha smyčců. Každá z variací je něčím charakteristická: zatímco jedna vychází kupříkladu primárně z rytmických modelů předlohy, další bere svůj materiál ze samotné melodie a intervalové struktury. V prvním vrcholu skladby zaznívá téma variací v provedení nástroje kanklės, který je podobný např. finské citeře kantele, lotyšským kokle, estonským kannel nebo ruským gusli, v rukou Vítězslava Mikeše. Konec díla ohlašuje Čiurlionisova sborová úprava písně Vychází jitřenka, která se vynořuje do kolébající se plochy smyčců, které po skončení sboru nesou motiv teskně do ztracena a mizí v absolutním tichu. Nastudování Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila bylo příkladné – snad pouze úvodní vstup se zdál příliš náhlý a zbytečně brzy dosáhnul hlasitější dynamiky. Jinak provedení povedeně budovalo dynamické napětí, a tak si důležité vrcholy (a to z obou extrémů) zachovaly svoji působivost. Orchestr byl homogenní a rytmicky i intonačně přesný napříč skupinami. Úvodní „vpád“ do nahrávky písně byl na konci skladby vykoupen dobře zvládnutým pozvolným mizením do ticha.

Vítězslav Mikeš, foto Jan Prokopius

Koncert pro anglický roh a orchestr (1989) z pera lotyšského skladatele Pēterise Vaskse patří k dílům, která předznamenala autorů výstup na skladatelské výsluní. Samotný hudební materiál díla volně vychází z Vasksovy hudby ke snímku režiséra Pēterise Krilovse Zvrat v ději (Sižeta pagrieziens) z roku 1988. Koncert zahajuje lyricky nostalgická Elegie I, která hned z počátku staví anglický roh do popředí – nad orchestrální barvou se vznáší relativně prostá tklivá melodie, která však neúprosně odhaluje kvalitu a nápaditost interpretovy práce s výrazem a frázováním. Dominik Wollenweber v tomto ohledu předvedl velmi citlivý přístup ke svému partu a jeho frázování, práce s tónem i dynamikou výtečně podtrhovala melancholickou náladu první věty. Folkloristické názvuky se objevují ve druhé větě Lidová hudba vycházející z lotyšské vánoční koledy Pūti, pūti ziemelīti (Duj, duj, severní větře). Orchestr zde pod vedením Tomáše Netopila prokázal jasnou rytmickou jednotu, snad jen místy by bylo vhodnější volit mírnější dynamiku, jedná se nicméně pouze o pár drobných míst v rámci celé skladby. Největší pozornost si zaslouží následná kadence anglického rohu – Dominik Wollenweber zde užil veškeré „zbraně“, které mu sólový projev umožnil: náhlé dynamické skoky, crescenda i decrescenda, agresivní i jemná nasazení, vhodně zvolené rubato, muzikální a na správných místech užité vibrato, virtuosní běhy či specifická frázování hudebního materiálu. Koncert pro anglický roh a orchestr byl rozhodně povedený, král večera měl však teprve přijít.

Symfonie č. 3 Jeana Sibelia patří k dílům, která takřka vůbec nereflektují dobovou zálibu ve velkých orchestrech, dlouhých stopážích a závažných epických tématech – je psána pro takřka klasicistní obsazení, trvá třicet minut a je hravá, místy až haydnovsky rozverná. Kromě melodické svěžesti ji navíc nelze upřít ještě jednu výraznou vlastnost, a tou je výtečná práce s instrumentací a s jednotlivými orchestrálními skupinami. I pro Sibelia sice představují smyčce středobod orchestru, avšak ani v nejmenším nezapomíná na dřeva či žestě. Navíc i v rámci smyčcové sekce se Sibelius nezdráhá spoléhat často spíše na violoncella a kontrabasy než na housle; jeho partitura je tak i přes relativně malé obsazení výrazně pestřejší, než je obvyklé. Tomáš Netopil si zásadní role instrumentace v Sibeliově Symfonii č. 3 byl bezpochyby vědom a na zásadních místech ji akcentoval vhodně volenou dynamikou. Orchestr dirigentovy snahy podepřel intonačně i výrazově kvalitními výkony napříč všemi sekcemi. Nejdůležitější nicméně je, že si instrumentalisté neustále uvědomovali své místo v partituře a aktivně se podíleli na celkové barvě hudby. Sibeliova symfonie se tak stala zlatým hřebem velmi povedeného večera.

Tomáš Netopil, foto Jan Prokopius

Z cest kolem břehů Baltského moře přivezla brněnská filharmonie svým posluchačům nejen onu slíbenou „severskou melancholii“, ale především dramaturgicky výtečně vystavěný večer, který dle mého mohl oslovit nejen příznivce skladatelů 20. století, ale i ty, kteří dávají přednost spíše tonální hudbě. Programu se podařilo skloubit atraktivní tématiku, zajímavé autory, kteří se navíc v Brně těší nemalé oblibě, i přístupnost pro ty, kteří neholdují mnohdy vyhrocené hudbě 20. století, to vše, aniž by utrpěla integrita večera či úroveň dramaturgie. I vzhledem k návštěvnosti večera lze tvrdit, že severská melancholie je zřejmě opravdu půvabná.

Sdílet článek: