Smetanovo trio s novým houslistou a klasika i jazz pro dva klavíry

Smetanovo trio I.

Smetanovo trio se představilo na dopoledním pražskojarním koncertě 20. května 2018 v Anežském klášteře v novém obsazení. Klavíristka Jitka Čechová a violoncellista Jan Páleníček tu před pražským publikem poprvé vystoupili s houslistou Radimem Krestou, jenž nahradil Jiřího Vodičku, který se jako koncertní mistr České filharmonie musel pro své velké pracovní vytížení vzdát po šesti letech členství v tomto komorním souboru. Jitka Čechová s Janem Páleníčkem měli při výběru houslisty do svého tria vždycky neobyčejně šťastnou ruku – a nejinak je tomu i tentokrát. Radim Kresta hraje ve Smetanově triu teprve měsíc, ale na festivalovém koncertě působil dojmem, jako by s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem hrál už léta.

Na úvod koncertu zaznělo Zemlinského Klavírní trio d moll op. 3. Zemlinsky byl velkým obdivovatelem Brahmse, jehož vliv je v tomto díle silně znát. Ale přiznávám, že při poslechu potemnělé úvodní věty, která v podání Smetanova tria překypovala emocemi, jsem myslel daleko víc na Rachmaninova (jenž byl Zemlinského vrstevníkem) než na Brahmse. Ve druhé, taktéž poměrně temné větě, mohli posluchači ocenit okouzlující lyrické cítění všech tří interpretů. Více světla vnesl Zemlinsky do svého Klavírního tria teprve až v efektní, zvukově apartní finální větě se zajímavě stylizovaným klavírním partem. Smetanovo trio ji hrálo velmi inspirovaně a udrželo v ní skvělý tah až do světlem prozářeného durového závěru.

Jako druhé číslo svého koncertu uvedlo Smetanovo trio světovou premiéru Suity z Bernsteinovy West Side Story od Lukáše Sommera. Sommer vybral z proslulého Bernsteinova muzikálu sedm nejznámějších písní, které upravil pro klavírní trio s obrovským citem pro specifika jednotlivých nástrojů, pro zvukové barvy a jejich kombinace, i se sympatickým smyslem pro vyvážené kompoziční proporce. Suita začíná pronikavým hvízdnutím píšťalky, které znělo po závažném Zemlinském málem až uličnicky. Interpreti hráli Sommerovu Suitu se zjevným potěšením a Bernsteinovy melodie plynuly jedna za druhou tak příjemně a uvolněně, že jsem litoval, když skladba skončila. Věřím, že si tato po všech stránkách atraktivní kompozice brzy najde cestu na koncertní pódia.

Doménou Smetanova tria zůstane zjevně i nadále „velká romantika“, což soubor přesvědčivě prokázal už v Zemlinském a potom znovu v Klavírním triu g moll op. 15 Bedřicha Smetany, které se stalo zlatým hřebem celého koncertu. Provedení první věty tohoto díla, v němž skladatel reagoval na úmrtí své čtyřapůlleté dcery Bedřišky, bylo natolik expresívní a strhující, že by si tato věta bývala sama o sobě zasloužila potlesk. Druhou větu přednesli umělci rychleji, než jak ji mám zažitou, s perfektně sehranými unisonovými partiemi. Vrcholem se pak stala věta finální. Její tempo bylo téměř hraniční, ve zvuku se soubor často blížil orchestru (aniž by ovšem působil zvukově předimenzovaně) a velkolepá senzitivní rubata jen znovu potvrzovala, jak skvěle se všichni tři interpreti dokázali za tak krátkou dobu sehrát a jak báječně se „sešli“ i v muzikantském cítění. To ostatně prokázali také v jedinečně podaném přídavku – Dvořákově páté Dumce. Radim Kresta se bezesporu stal důstojným nástupcem Jiřího Vodičky a Smetanovo trio s ním otevřelo novou kapitolu své obdivuhodné koncertní dráhy.

Věroslav Němec

Smetanovo trio, foto Ivan Malý

Smetanovo trio II.

V rámci třetího dne festivalového Víkendu komorní hudby 20. května na matinée v Anežském klášteře zazněl jeden z předních českých komorních souborů, Smetanovo trio (Jitka Čechová, Radim Kresta, Jan Páleníček). V částečně obměněném obsazení jsem je slyšel poprvé, a byl jsem velmi zvědav – vystřídat jedinečného Jiřího Vodičku může být pro většinu houslistů velmi riskantním krokem, neboť budou s ním porovnáváni. Radim Kresta toto riskl, a byť jeho způsob hry je odlišným, do tria zapadl velmi přirozeně a organicky. Smetanovci se, z mého poslechu, od ostatních zajímavě liší jakousi větší „robustností“ a temperamentní dramatičností, což, zdá se, právě Krestově hudebnímu naturelu vyhovuje. Např. jeho sóla ve Smetanovi – jak krásným znělým tónem na G, tak zřetelným odlišením citového náboje tématu na začátku a konci 1. věty byla velmi působivá.

Koncert otevřelo třívěté Klavírní trio d moll op. 3 Alexandra Zemlinského. Toto dílo z roku 1896 získalo 3. cenu skladatelské soutěže, kde předsedal sám Brahms. Dle stanov soutěže byl part houslí původně napsán pro klarinet, což posléze autor změnil. Dílo nezapře obdiv mladého skladatele k Brahmsově hudebnímu vyjadřování, ale v detailech lze již slyšet charakteristické rytmické i harmonické prvky Zemlinského pozdější tvorby. Smetanovo trio má tuto skladbu ve svém repertoáru již několik let, a v jejich skvělém provedení se zaslouženě znovu dostává do koncertních síní jako krásný ozvuk světa tehdejší vídeňské hudební kultury.

Vzhledem k současnému stoletému výročí narození Leonarda Bernsteina se vedení Pražského jara rozhodlo substituovat jeho neexistující komorní tvorbu. Učinilo tak s pomocí zkušeného Lukáše Sommera, jenž komprimoval pestrou revuálnost West Side Story do suity velikosti klavírního tria. Ač Lukáš Sommer i Smetanovo trio zjevně věnovali tomuto zadání maximum svých schopností, originální podobě a provedení se výsledek nevyrovná. Tento pokus mi v tomto programu nezněl věrohodně ani vhodně. S chutí bych však vyslechl nějaké původní Sommerovo trio věnované Bernsteinovi, škoda, že se tak nestalo. Někdy mám pocit, že do dramaturgie programů zasahují manažeři Tesca, navrhoval bych jim pro příště třeba úpravu Káti Kabanové pro housle a klavír.

Provedení Klavírního tria g moll op. 15 Bedřich Smetany, ač tolikrát slyšené, ve vrcholné interpretaci vždy zaujme nějakým novým nasvícením či uchopením kontur geniální struktury partitury a hledáním vyjádření jejího ducha. Smetanovo trio svým pojetím i naturelem tak nepochybně činí. Zvýrazněním rubat a agogických prvků velmi zřetelně vystoupil i rapsodický charakter díla. Vytrvale aplaudujícímu publiku umělci poděkovali svým charakteristickým provedením páté Dumky Antonína Dvořáka.

Pravoslav Kohout

Miroslav Sekera, foto Ivan Malý

Sekera a Mácha

Klavírní dua nevystupují na Pražském jaru příliš často, a tak bylo společné vystoupení pianistů Miroslava Sekery a Václava Máchy zajímavým zpestřením festivalového programu. Jak Miroslava Sekeru, tak Václava Máchu znám od jejich dětských let, oba budili svým obdivuhodným talentem pozornost už na hudební škole a oba se dnes řadí mezi etablované umělce.

Pro svůj společný festivalový debut v Koncertním sále Pražské konzervatoře 20. května 2018 si připravili posluchačsky velice vděčný program. Zahájili jej Mozartovou Sonátou D dur pro dva klavíry KV 448. Hráli ji svižně, průzračně a s potřebnou lehkostí, s přirozenou agogikou a publikum v ní bezpochyby ocenilo jak jejich výbornou prstovou techniku, tak i dokonalou souhru. V závěrečné větě se objevilo pár překvapivých výraznějších akcentů, které celkové vyznění této věty mírně zdramatizovaly, ale nezdálo se, že by to Mozartovi nějak uškodilo.

Václav Mácha a Miroslav Sekera, foto Ivan Malý

Nejnáročnějším číslem programu byl následující Poulencův Koncert pro dva klavíry a orchestr, který interpreti provedli v autorově úpravě pro samotné dva klavíry bez orchestru. Trochu jsem se obával, že orchestrální barvy budou tomuto dílu chybět, ale oba pianisté hráli tak brilantně, s takovým osobním nasazením a s takovou spoustou neobvyklých zvukových efektů, že se orchestrální složka dala celkem snadno oželet.

Hudba pro dva klavíry, rané dílo Leonarda Bernsteina, které zaznělo po Poulencovi, je dosti zvláštní kompozice – stojí na rozhraní „vážné hudby“ a jazzu. Umělci ji přednesli téměř jako programní skladbu, v níž překvapily zvláštní lehce přízračné momenty.

Svůj koncert pianisté uzavřeli pozoruhodnou Jazzovou sonátou pro dva klavíry op. 14 Alexandra Moyzese. Toto dílo si oba interpreti zjevně vychutnali. První větu – Slowfox – hráli se sympatickým rytmickým švihem a se zajímavými nápady, z následující věty Valse lento dýchla na posluchače příjemná atmosféra prvorepublikové kavárny a z finálního Foxtrotu vytvořili umělci rozkošný poetický obrázek. A aby oba pánové dokázali, že je jim svět jazzu opravdu hodně blízký, přidali nadšeně aplaudujícímu publiku Preludium George Gershwina ve vlastní úpravě pro dva klavíry.

Věroslav Němec

Sdílet článek: