pondělí, 24. říjen 2016

Klavírní umění Barbory K. Sejákové

Napsal(a) 

Barbora K. Sejáková, foto archiv BKS Barbora K. Sejákováfoto: archiv BKS

Dopolední koncert Českého spolku pro komorní hudbu, který zazněl v sále Martinů 15. října, byl výrazně mimořádným hudebním zážitkem. Předesílám zkraje, že v tomto textu úmyslně použiju věty, které jsou jen zdánlivě přehnané. Mimořádnost koncertu navíc umocnilo, že skladbou svého programu byl de facto věnován památce klavíristy Antonína Jemelíka (1930 – 1962). Tento geniální a slibný umělec se stal bezděčným svědkem vražedných her tajných služeb a STB, byl bezohledně zlikvidován a jeho odkaz zničen a odsouzen k zapomenutí. Případ byl zakamuflován a dodnes jej nikdo řádně nevyšetřil. O velikosti Jemelíkova umění dnes svědčí kromě pár soukromně uchovaných nahrávek a kritik jen vzpomínky pamětníků a dedikace významných skladatelů, kteří se mu obdivovali. Nepoštěstilo se mi slyšet Jemelíka naživo, ale dle slov váženého umělce a pamětníka, skladatele Luboše Sluky, umění a talent Barbory K. Sejákové je Jemelíkovi v mnohém podobný. Po poslechu tohoto recitálu jsem se znovu utvrdil v názoru, že Sejáková je v kontextu našich klavírních špiček ne-li mimořádným, tak přinejmenším jim rovnocenným zjevem. Udivuje mě proto, že nemá stálou agenturu či manažera, neboť ti by mohli na jejím umění i v současné tlačenici slušně vydělávat. Bez nich dnes pro odpovídající prosazení a úspěch musí umělec umět používat dobře nabroušené lokty, a tuto úpravu Sejáková zjevně postrádá či odmítá. Její umění je proto ve srovnání s jí rovnocennými skryto v jakémsi stínu.

Sonáta A dur pro klavír KV 331 Wolfganga Amadea Mozarta je jedním z jeho nejhranějších a nejoblíbenějších klavírních opusů. Lze ji snadno dobře zahrát, ale nesnadno rozzářit do výjimečné překvapivosti, jako se stalo. Téma Andante grazioso vzešlo z klaviatury s půvabem a křehkostí jarního svítání, Menuetto tančilo s galantní lehkostí rokokového flirtu, a kdyby Turci měli stejný náboj, šarm a jiskru jako Alla Turca Sejákové, mohli u Vídně vyhrát. Sonáta pro klavír H350 Bohuslava Martinů z r. 1957 (Poco allegro - Moderato (Poco andante) - Adagio. Poco allegro ) je nejrozsáhlejším, ale nejspíše i nejzávažnějším klavírním dílem skladatele. Je to skladba nejen technicky náročná. Síla jejího účinku je podmíněna především pochopením a způsobem vyjádření úlohy všech detailů a jejich vzájemností ve složité architektuře díla. To předpokládá múzickou intuici i analytickou inteligenci. Pod rukama Barbory Sejákové se v tónech sonáty otřásaly tektonické zlomy a žhnula magmatická láva, jako by se odkrývaly skryté hlubiny tvůrcovy duše. Tato gigantická sonáta byla možná vrcholem celého úžasného koncertu.

Luboš Fišer patří mezi nejvýraznější a nejtalentovanější české skladatele 2. poloviny 20. století. Na relativně malé ploše dovedl vytvořit díla strhující dramatičnosti jako málokdo. Taková je i jednovětá Klavírní sonáta č. 4, napsaná pod bezprostředním dojmem náhlého úmrtí skladatelova přítele Jemelíka, jehož památce je i věnovaná. Všechny finesy dynamiky a stavby díla vystupňovala Sejáková s magickou působivostí až do ohromujícího závěru krutě tragického úderu.

Stále aktivní a vitální Luboš Sluka (1928) je obdivuhodnou všestrannou osobností. Jeho rozsáhlé skladatelské dílo se těší neutuchající pozornosti interpretů i publika bez ohledu na místo a věk již dlouho. Slukova hudební výpověď nepodléhá módním tlakům, je naplněna nefalšovanou muzikalitou, vtipem i radostným temperamentem. Je srozumitelná i s nejzávažnějším obsahem, byť by byla okořeněna prostředky nejmodernějších kompozičních technik. Dvouvětá Sonáta pro klavír (Grave. Appasionato – Allegro ritmico) z roku 1988 je též věnována Jemelíkově památce. Svými tóny reflektuje a tlumočí skladatelovy pocity a vzpomínky na velkého umělce a blízkého přítele. I díky interpretačnímu mistrovství a hlubokému pochopení tato sonáta plně odkryla svou krásu a sílu invence.

Rozsáhlá Sonáta pro klavír Klementa Slavického „Zamyšlení nad životem“ poprvé zazněla roku 1960 na recitálu Antonína Jemelíka v pražském Rudolfinu. Jemelík jí byl natolik uchvácen, že ji tam zahrál dokonce dvakrát, a do programu koncertu nechal vepsat: „ Dvojím provedením sonáty na jednom večeru chci umožnit posluchačům větší pochopení skladby, které přeji na cestu do života, aby vzrušovala a probouzela v lidech to nejlepší ...“ . Slavický si Jemelíka velmi vážil, oba umělci byli podobně výjimečného talentu a originality. Dedikaci „ A. Jemelíkovi in memoriam“ vepsal Slavický po kolegově tragické smrti. Majestátně vyklenuté Grave následovalo z klidných hladin několikrát bouřlivě vzduté Molto allegro impetuoso. Largo misterioso uchvacovalo něžným smutkem a niternou tesknou touhou. Toccatový proud Molto vivo, deciso strhával svou neústupností, energií a naléhavostí posluchače do zrychleného tepu. V takovém provedení je obzvláště zřejmé, proč tato sonáta je pokládána za jedno z nejvýznamnějších děl české klavírní literatury.

Podobně jako Jemelík, Sejáková hraje všechny skladby, včetně těch nejsložitějších, zcela suverénně zpaměti. Ač její chování na pódiu je nezvykle skromné, spolu s typickým úsměvem její osobnost vyzařuje velké charisma - jako ostatně i celý její hudební projev.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.