pondělí, 26. listopad 2018

Klavírní symfonie Piotra Anderszewského

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Klavírista Piotr Anderszewski je výjimečně osobitý umělec, který od začátku své kariéry hledá poctivě a všemi směry pravdivost. V Praze debutoval již v roce 2005, naposledy jsme ho slyšeli před třemi lety s Českou filharmonií, letos se představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného (ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK), a to 24. listopadu, jen dva dny po svátku patronky všech hudebníků sv. Cecílie. K Anderszewského doménám patří dílo Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena, z nichž pro festival sestavil myšlenkově sepjatý, interpretačně dosti náročný program.

Nejprve jsme naslouchali výběru z druhého dílu Dobře temperovaného klavíru. Neřekla bych, že tuhle část večera zahájilo Preludium C dur BWV 870, ale pianistův zvláštně vznešený příchod a milý, upřímný úsměv směrem k publiku. Následující vyjádření Bachova kontrapunktu, onoho komplikovaného vesmíru hlasů, jež se proplétají tak přirozeně, že jsou skutečně odrazem celého stvoření, se Anderszewskému podařilo dokonale. Začneme-li detaily, jeho práce s oběma pedály byla tak propracovaná, že jsme ji sotva postřehli, jednotlivé kontrapunktické linie vynášel s naprostou samozřejmostí přesně tam, kde bylo třeba, silná dynamika byla vždy úhozově pevná, nikoli hrubá či tvrdá, pianissima křehounká jako porcelán a mile něžná. Schopnost docílit plastického zvuku byla v některých místech až neuvěřitelná a dech beroucí, zvláště v Preludiu a fuze dis moll BWV 877, kde se plochy táhly jako ta nejskvělejší malířská linka i s konečným ztenčeným tahem štětce. Nad tím vším se klenul bezchybný cit pro tektoniku, jež vynikla zejména v pomalých částech, kdy se postupně budované napětí dalo doslova krájet, a v neposlední řadě také cit pro zvukové barvy. Jako bychom sledovali pomalý kamerový záběr a při tom naslouchali celému orchestru. Byla to ojedinělá a navzdory výše řečenému, těžko popsatelná bachovská symfonie.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Vždycky se vyplatí postavit vedle sebe Bacha s Beethovenem, Starý Zákon vedle Nového, protože se tak odkryje více souvislostí. Ačkoli Novým Zákonem nazval kdysi skladatel Hans von Bülow Beethovenovy klavírní sonáty, 33 variací na valčík Antona Diabelliho op. 120 bychom mohli klidně nazvat třeba Skutky apoštolskými. Ale dost již Bible. Piotr Anderszewski zahrál Beethovenovy variace přesně tak, jak to popsal britský kritik Andrew Clements v deníku The Guardian. Jako by je právě vymýšlel. V průběhu tohoto tvůrčího gejzíru nastaly okamžiky, kdy se klavírista zcela pohroužil do sebe, prsty čekaly, až jim mozek vyšle ten správný pokyn, aby mohly pokračovat dál, což publikum sledovalo ve ztichlém úžasu (pokud zrovna nerušilo otravným kašláním). Nádherně vynikla všechna Beethovenova proroctví směrem k Schubertovým Impromptu, Chopinovým nokturnům a ještě mnohem dál, až k Rachmaninovovi nebo Lisztovi. Obdivuhodné bylo, jak Anderszewski dokázal během vteřiny, střihem, přejít z jedné nálady do druhé, skočit z virtuózní smrště do mlhavého snění, z mračivého Ludwiga udělat za chvíli Ludwiga umírněného, jemného, nebo dokonce vtipného. Provedení obou autorů obohatil sólista o vlastní životní zkušenosti a nemohu si pomoci, také o hloubku portugalského fada. (Rodák z Varšavy s židovsko-maďarskými kořeny se totiž fatálně zamiloval do Lisabonu a s tím do celého Portugalska.)

Nebyl to večer hraný na efekt, tento interpret nepatří k pianistům, z nichž odkapávají kila emocí, není však ani odtažitě zapouzdřený do sebe. Je přirozený, nenucený, skoro obyčejný a je na něm vidět, že mu hra na klavír dělá dobře. A dělá dobře také nám, posluchačům, protože na empoře několik starších dam poslouchalo Beethovena se zavřenýma očima a s nebesky blaženým úsměvem na tváři. Mohu potvrdit, že nebyly samy. Dotknout se duše, to je asi pro interpreta, jako je Anderszewski, ta nejlepší odměna.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.