středa, 17. prosinec 2014

Klavírní festival Rudolfa Firkušného – ročník druhý

Napsal(a) 

Jitka Čechová, foto Ivan Malý Jitka Čechováfoto: Ivan Malý

Druhý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného začal 15. 11. 2014 ve Smetanově síni skutečně ve velkém stylu: skvělý Ivo Kahánek zahrál na úvodním koncertě s Berlínskou filharmonií, řízenou Sirem Simonem Rattlem, „Inkantace“ Bohuslava Martinů. Tři recitály, které po tomto velkolepém entrée následovaly ve Dvořákově síni, nabídly posluchačům pozoruhodnou přehlídku pianistů a neobyčejně atraktivní program.

Recitálovou řadu zahájila 16. 11. 2014 Jitka Čechová, jedna z našich nejvýznamnějších soudobých klavíristek. Její program by se dal charakterizovat jako „sonátový večer“. Do první půli zařadila dvě sonáty, které natočila před dvanácti lety na CD: Janáčkovu Sonátu 1. X. 1905 a Beethovenovu Appassionatu. Janáčka přednesla umělkyně nepoměrně poetičtěji, než jak ho hraje na CD a než u nás bývá zvykem. Toto netradiční pojetí ovšem skladbě překvapivě prospělo a výrazově ji nečekaně projasnilo. Také Appassionata doznala u Jitky Čechové po dvanácti letech proměny. Oproti vypjatě emotivní nahrávce (jedné z nejlepších, jaké Jitka Čechová natočila) přednesla pianistka Beethovena uměřeněji a klasičtěji. Ale přestože hrála Appassionatu výborně a také v ní dokonale předvedla svou skvělou techniku (strhující tempo finální věty), měl jsem dojem, jako by ji při této skladbě trochu zmáhala únava. Ona únava byla však možná jen zdánlivá anebo ji umělkyně dokázala během přestávky přemoci, protože v poslední skladbě jejího recitálu, Smetanově Sonátě g moll, nebylo po únavě ani stopy, ba naopak, provedení tohoto díla se stalo vrcholem večera. Smetana napsal svou jedinou klavírní sonátu ve dvaadvaceti letech a završil jí vlastně svá studia u Josepha Proksche. Rozsáhlé dílo má spoustu zajímavých míst, ale také řadu míst ne úplně přesvědčivých – a z toho důvodu se hraje jen výjimečně. Jitka Čechová si ovšem poradila i s těmi nejproblematičtějšími úskalími obdivuhodně. Už od prvních tónů pomalé introdukce bylo zjevné, že umělkyně „svému“ Smetanovi dokonale rozumí (Smetanovu Sonátu natočila letos jako součást závěrečného CD svého skvělého osmidiskového smetanovského kompletu). První věta vyzněla v jejím podání nesmírně barvitě a plasticky, téměř jako programní hudba. Ve druhé větě jsme mohli obdivovat krásné zpěvné vedení melodických linií. Naprosto jedinečné bylo Scherzo – neuvěřitelně vtipné, jiskřivé a brilantní. Neméně strhující byla i věta finální, velmi dramatická a s fantasticky zvládnutými repetovanými tóny. Jitka Čechová Smetanovou Sonátou posluchače skutečně nadchla. Za dlouhotrvající potlesk se odměnila vtipně zahranou Janáčkovou drobností Pojďte s námi z cyklu Po zarostlém chodníčku a Scarlattiho Sonátou a moll.

Pierre-Laurent Aimard, foto Zdeněk Chrapek Pierre-Laurent Aimardfoto: Zdeněk Chrapek

Pro druhý recitálový večer (19. 11. 2014) se pořadatelům festivalu podařilo získat Pierra-Laurenta Aimarda, umělce, jenž dnes bezpochyby náleží k pianistické extratřídě. Aimard přijel do Prahy s velmi náročným programem: s kompletním prvním dílem Bachova Dobře temperovaného klavíru (jejž vydal letos také na CD). Pianista přednesl toto monumentální veledílo překvapivě neokázale, dokonce se až zdálo, jako by nehrál pro posluchače, ale jen pro sebe, jako by pokorně sám pro sebe objevoval, co je v Dobře temperovaném klavíru krásného. Mnohá preludia zněla spíš jako náladové skladby a všechna fugová témata bez výjimky, i ta nejdůstojnější a nejpřísnější, byla nádherně rozezpívaná – Aimard je hrál jako písničky, které se odkudsi vynoří a pak zase zmizí, aby se o chvíli později objevily někde jinde. Z pianistovy hry přímo dýchal klid (a to i v těch nejrychlejších preludiích), vše v jeho hře bylo čisté, zřetelné, zpěvné – a krásné. Umělec nás klidně, vlídně a beze spěchu prováděl podivuhodným Bachovým světem až k samému závěru díla. Tóniny preludií a fug stoupají po půltónech od „c“ až k „h“, nejvyššímu tónu řady. Toto stoupání vnímal Aimard bezpochyby také symbolicky: tónem „h“ dospěl vlastně až kamsi úplně nahoru, či nejspíš přímo do nebe, protože hrál Preludium i fugu H dur s tak okouzlující zpěvností, že hudba zněla jako andělské hlasy. Jako by pianista dosáhl s Bachem nebeských výšin a zdánlivě už nebylo co dodat. Ale jen zdánlivě, neboť Bach ukončil svůj Dobře temperovaný klavír ne v tónině H dur, ale Preludiem a fugou h moll. Preludium hrál Aimard velmi pomalu a respektoval v něm obě repetice, čímž skladbu protáhl na dvojnásobek. A beze spěchu hrál i fugu, jež patří v celém Dobře temperovaném klavíru k nejdelším. Tok času se v Rudolfinu při jeho hře zázračně zpomalil a hudba plynula, jako by byla bez konce... Po doznění posledního akordu zůstal pianista bez hnutí a nechal ruce na klavíru tak dlouho, až se dokonce zdálo, že se čas zastavil úplně. A pražské publikum sedělo bez hlesu ještě hodnou chvíli poté, co umělcovy ruce opustily klávesy. Teprve pak se vzchopilo k potlesku. Tento večer patřil k těm, na které se nezapomíná.

Giovanni Belluci, foto Zdeněk Chrapek Giovanni Bellucifoto: Zdeněk Chrapek

Ital Giovanni Belluci, poslední pianista festivalu, sestavil program svého recitálu (22. 11. 2014) výhradně z děl Lisztových a Chopinových a nabídl v něm řadu pozoruhodných rarit, které se na koncertních pódiích prakticky vůbec neobjevují. Večer zahájil Lisztovou klavírní transkripcí Confutatis a Lacrimosa z Mozartova Requiem. Řinčivé fortissimo, jímž začal Bellucci hrát Confutatis, by asi probudilo i mrtvého. V této předimenzované dynamice, přerušené jen několika málo milosrdnými pianissimy, zahrál interpret obě skladby. Ještě větší prostor pro „bušení do piána“ poskytla umělci následující Lisztova transkripce Beethovenovy „Osudové“. Přestože klavírista vládne celkem obdivuhodnou technikou a určitě mu nelze upřít ani slušnou dávku muzikálnosti, je jinak jeho hraní tak „mimo“ a tak neúnosně „utřískané“, že jsem byl při Mozartově Requiem zpočátku dokonce na pochybách, zda to pan Bellucci myslí opravdu vážně a zda se nejedná o nějakého hudebního klauna. Teprve při Beethovenovi mne napadlo, že ono bezohledné třískání do klavíru ve spojení s výbornou technikou a výstředními rubaty možná považuje pan Bellucci za „autentické“ provedení Liszta, a že třeba – snad mi to Liszt odpustí – není ani daleko od pravdy. Druhá půlka večera byla zvukově decentnější: v Chopinových Variacích A dur „Souvenir de Paganini“ i v Lisztových transkripcích Chopinových polských písní nás Bellucci svého ohlušujícího fortissima ušetřil. Jeho interpretační meze se bohužel nejmarkantněji projevily v následujících třech skladbách Chopinových: v „Revoluční“ etudě, Mazurce a moll op. 7/2 a Polonéze As dur op. 53. Tato díla patří v klavírním repertoáru k nejhranějším a Bellucci v nich prokázal, že jeho „originalita“ je opravdu daleko za hranicí přijatelnosti. Závěrečná Lisztova Uherská rapsodie č. 12 cis moll, zvládnutá v podstatě výtečně technicky, ale opět s mnoha hrubými fortissimy a s muzikantskými výstřednostmi, mne jen znovu vrátila k myšlence na „autentického Liszta“. I provedení virtuózní skladby zapomenutého francouzského romantického skladatele Charlese Valentina Alkana, kterou Bellucci zvolil jako přídavek, bylo zcela v intencích toho, co jsme poslouchali prakticky po celý večer – technicky efektní, neúnosně hlučné a v pojetí výstřední. O Giovannim Belluccim jsme se mohli v koncertním programu dočíst, že byl vítězem soutěže Pražského jara v r. 1993, jejíž porotě tehdy předsedal Rudolf Firkušný. Je velmi pravděpodobné, že v té době byl Bellucci vynikající pianista. Dnes hraje především „rychle a silně“. A to je opravdu málo.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.