Koncert Pražské komorní filharmonie se dvěma „prvními dámami klarinetu“ Ludmilou Peterkovou a Sharon Kam byl podle očekávání jedním z bonbonků Pražského jara. Úvodní skladba Světla Jaroslava Šarouna byla srozumitelná, což u soudobých skladeb nebývá pravidlo, ale celkově ničím nepřekvapila. Pak ale přišla očekávaná pocta klarinetu (a oběma klarinetistkám): Koncert pro dva klaritety Es dur Františka Vincence Kramáře a po přestávce Koncertantní kus pro dva klarinety d moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Sharon Kam působí na pódiu bezprostředněji a živelněji. Ale pokud jde o kvalitu tónu, výraz a intonaci, byl výkon obou interpretek dokonale sehraný a vyrovnaný. Jak se sluší na klasicismus. Vystoupení mělo podobného ducha jako duet dvou špičkových komorních pěvkyň. Provedení Klasické symfonie Sergeje Prokofjeva se pod taktovkou Zbyňka Müllera větu od věty zlepšovalo. První věta sice působila trochu nepřehledně a zbrkle, ale už druhá byla nádherně elegantní. Gavota třetí věty vyzněla vtipně a lehce a věta čtvrtá opravdu radostně. Komorní filharmonie dvakrát přidávala – nejprve část Zamilovaní z Novákovy Slovácké suity a potom Dvořákův Furiant z České suity . Nebyly to jen přídavky, kterými se orchestr blýsknul provedením, působily jako integrální součást programu. Málokdy se podaří, aby kouzlo mládí, lásky a radosti vytvořilo tak bezprostřední atmosféru a je krásné spojovat si ji s Pražským jarem.
