úterý, 22. září 2015

Kladivo na hudbu

Napsal(a) 

Tetzlaff Quartet a Ivo Kahánek, foto Petra Hajská Tetzlaff Quartet a Ivo Kahánekfoto: Petra Hajská

Komorní řadu letošní Dvořákovy Prahy uzavřel Tetzlaff Quartet (16. 9. 2015,  Dvořákova síň Rudolfina). Jmenuje se podle leadera, houslového virtuosa Christiana Tetzlaffa, který se obklopil třemi ženami – sekundistkou Elizabeth Kufferath, violistkou Hannou Weinmeister a violoncellistkou (a sestrou) Tanjou Tetzlaff. Do Prahy přivezli Haydna (Kvartet č. 26 g moll, op. 20, č. 3, Hob. III:33), Schuberta (Kvartet č. 15 G dur, op. posth./161, D. 887) a s Ivo Kahánkem se pokusili najít společné noty v Dvořákově Kvintetu č. 2 A dur, op. 81, B. 155. Soubor má dobré renomé, nikdy jsem jej živě neslyšel hrát, takže jsem byl velmi zvědav a zároveň jsem se po drsné zkušenosti s provedením Beethovenova Houslového koncertu  Christianem Tettzlaffem v roce 2013 na stejném festivalu bál výsledku. Bohužel to dopadlo ještě hůř. Technicky to bylo výborné, od primária dokonalé, ale pan Tetzlaff, jenž evidentně diktuje ženám svůj pohled na hudbu a interpretaci, se rozhodl jakoby kladivem rozkutat hudbu až téměř na atomy. Tato nadsázka není daleko od skutečnosti. Díky celý večer nadužívaným prudkým kontrastům, oblibě střídání téměř neslyšných pianissim a drtivých fortissim, svéráznou volbou temp, frázování a vskutku originální akcentací dosáhl toho, že melodické mistrovství, kterým všichni tří geniální skladatelé vládli, bylo řádně „inovováno“. Nejhůře dopadl chudák Schubert, kde drcení hudby došlo nejdále. Když jsem zavřel oči a nechal na sebe působit jen hudbu, vypadalo to, že Schubert nebyl moc úspěšný melodik. Nepochybuji o upřímnosti pohnutek všech členů souboru, že jim jde o hloubku sdělení, ale pakliže u Haydna či Schuberta začnete hudbu štěpit a vkládat do hudby něco, co autor nenapsal, pak budete sice nový, ale melodie, ba celá struktura,  se vám může rozpadnout do významně nevýznamných gest. Na koncertu kvarteta Tetzlaff to bylo často na hraně a občas i za ní.  

Zvláštním případem byl Dvořák, kde se k nim přidal pianista, který je špičkovým interpretem české hudby. Snažil se s panem Tetzlaffem souznít. Někde se přizpůsobil, někde je (asi) přesvědčil – výsledkem byl kompromis, který působil dvojkolejně. Musím však dodat, že problém byl skutečně v interpretaci. Houslová technika pana Tetzlaffa (a v podstatě i jeho sestry) je skvělá. (To však nelze konstatovat o zbylých dámách!) Byl to koncert, který mě jako jediný z celého festivalu tak unavil, že jsem odcházel z Rudolfina duševně vyčerpán… Panu Kahánkovi přeji, aby se mu jednou podařilo zahrát si toto geniální dílo s ansámblem, který bude naladěn na stejnou strunu a bude respektovat když ne ducha skladby, tak aspoň autorův zápis.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.