středa, 19. září 2018

Kissin, Altrichter: Dvořák i Liszt v efektním hávu

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Úvodní číslo koncertu Dvořákovy Prahy 18. 9., na němž v Rudolfinu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a proslulým ruským pianistou Jevgenijem Kissinem, obstaral Žalm 149, dílo nepatřící k těm nejhranějším z odkazu Antonína Dvořáka. Ať už to nazveme tradicí, či moudrostí předchozích generací – celkem víme proč. Altrichter nicméně dodal tomuto trochu monotónně velkohubému vokálnímu dílu, skandujícímu ve forte své biblické poselství, ten správný lesk pro efektní úvodní skladbu večera. Překvapily jen trochu ostře, hrubě znějící soprány Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala).

Orchestr České filharmonie, i nadále jen s šesti kontrabasy, poté obstaral doprovod k Lisztovu Koncertu č. 1 Es dur, č. 124 Searleho katalogu, a přitom osvědčil všechny zvukové kvality, jež zdobí naše nejvýznamnější orchestrální těleso. Co říci k výkonu Jevgenije Kissina? Snad dlužil cosi lyrickému živlu, obsaženém imanentně i v díle tak hřmotném jako jeho důležitý kontrast, zejména v jeho střední části, ale celkový dojem byl přesto velkolepý. Lisztovsky rozmáchlý gestus, brilance a lesk, mužné brutální oktávy – vše, co skladatele nezaměnitelně charakterizuje, bylo v Kissinově podání přítomno ve vytříbené a léty vyzrálé podobě.

Jevgenij Kissin, foto Petra Hajská Jevgenij Kissinfoto: Petra Hajská

Byl to ovšem Liszt bouřlivák, šarlatán a lev pařížských salonů, omračující především svou výbušností – možnost rozehrát více jemnější struny jeho muzikantské duše tedy zůstala u tohoto nebezpečně obehraného díla nevyužita. Nadšeně aplaudujícímu publiku se pak ruský klavírní fenomén odvděčil dvěma přídavky. Nejprve svou vlastní skladbou, Tangem, u nějž jsem přeslechl, jaké že to bylo tango. Ale patrně Traumatologické (na parketě by to bylo o zlomenou nohu). Tuto rytmicky temperamentní skladbičku vystřídal poté Chopinův Valčík Des dur op. 64/1, podaný se všemi jemnými finesami chopinské interpretace (až na několik malinkých notiček, jež spadly pod pult).

Báječně disponovaným filharmonikům, teď už s osmi kontrabasy, se toho večera krásně povedla Dvořákova Osmá, kterou večer úctyhodným způsobem vyvrcholil. Provedení pojetím celkem spíše standardní, ale živé, hýřící barvami v dechové sekci, i krásně dynamicky diferencovanými smyčci, zvukově vyrovnané a zcela přesvědčivé. Altrichterovi krásně vyšlo zejména tajemné ztišení v závěru 2. věty, s následnými vášnivými poryvy. Půvabně vyšel i melancholický 3/8 valčík, s jeho zdůrazněnými salonními rysy. Finale pak Altrichter vystavěl z maximálních kontrastů, což se ukázalo jako správné řešení, skvěle zúročující potenciál partitury. Snad jen ty horny mohly v kódě ještě více štěkat.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.