pondělí, 19. březen 2018

Kirill Gerstein rád hraje „jinak“

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Devětatřicetiletý rusko-americký pianista Kirill Gerstein má skvělé renomé: mj. získal v roce 2001 první cenu na klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu, o rok později obdržel Gilmore Young Artist Award a v roce 2010 mu byla udělena prestižní Gilmore Artist Award. Koncertuje hojně po celém světě, v Praze jsme měli možnost slyšet ho naposledy vloni jako sólistu Čajkovského Klavírního koncertu b moll.

Pro svůj letošní pražský recitál v Rudolfinu (14. března 2018), zařazený do II. cyklu koncertů pořádaných Českým spolkem pro komorní hudbu, si Gerstein připravil pestrý a posluchačsky vděčný program. V úvodu večera přednesl Čtyři dueta BWV 802–805 Johanna Sebastiana Bacha. V propagačních materiálech se o Gersteinově hře píše, že se vyznačuje interpretační osobitostí. V Bachových Duetech se mi ovšem zdálo být té osobitosti až příliš. Pianista jako by se v nich neustále snažil vymyslet něco zajímavého, aby je nějak ozvláštnil. Ale toho „zajímavého“ bylo nakonec tolik, že skladby působily přehnaně vyumělkovaně, ztrácely tah a drolily se. Doufal jsem, že následující Debussyho Preludia – na programu byl kompletní první sešit – poskytnou Gersteinovi větší prostor, aby v nich uplatnil svou osobitost účinněji. A umělec v nich skutečně nabídl řadu neotřelých nápadů, objevných detailů, působivé barevné nuance (něžná pianissima) a v rychlých číslech předvedl svou skvělou techniku. Mimořádně hezky mu vyšla rychlá „větrná“ preludia: Vítr na pláni a Co vyprávěl západní vítr. Velice zvláštní byly Stopy ve sněhu, které mě okouzlily především barevně: Gerstein tu velmi sugestivně užil dva naprosto rozdílné rejstříky – tajemný, sametově měkký doprovod ve spodních hlasech a překrásnou zpěvnou kantilénu v pravé ruce. Přes řadu zajímavých momentů jsem však měl až příliš často pocit, že v Gersteinově snaze hrát Debussyho „jinak“ je víc kalkulu než osobního prožitku (a to chci věřit tomu, že silně vyražený první tón v Dívce s vlasy jako len byl nedopatřením a ne uměleckým záměrem). Gersteinův Debussy mě bohužel nijak zvlášť nepřesvědčil a jen jsem vzpomínal, co dokázali z Debussyho Preludií vyčarovat na svých nedávných pražských vystoupeních Pierre-Laurent Aimard, Jean-Yves Thibaudet nebo Leif Ove Andsnes.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Druhá půle Gersteinova recitálu byla nepoměrně zajímavější. Pianista ji zahájil třemi Chopinovými valčíky: F dur op. 34/3, e moll op. posth. a As dur op. 42. Hrál je v závratném tempu, brilantně, lehce, vzdušně (báječně vylehčené a roztančené valčíkové přiznávky v levé ruce), se zpěvnými a krásně vystavěnými melodickými liniemi, s velkorysými rubaty, s vtipem, ba málem až s jistou koketerií, a velmi nápaditě (překvapivé vedlejší hlasy ve středním dílu Valčíku e moll). Po Chopinovi následovaly Tři mazurky soudobého britského skladatele Thomase Adèse (1971). Jedná se téměř o „novinku“ – Adès je napsal v roce 2010. První mazurkou se autor nepokrytě hlásí k Chopinovi. Druhá mazurka – s mihotavým cinkáním pravé ruky v krajních částech – působila spíš jako nějaké intermezzo. V poslední mazurce lze opět tušit Chopina. Je však schovaný za jednotlivými, pomalu plynoucími tóny tak důkladně, že ho musíme chvíli hledat. Gerstein hrál Adèsovy Mazurky s velkou fantazií a bylo zjevné, že mu je tento druh hudby blízký. Pianistův recitál měl vrcholit náročnou Schumannovou Sonátou č. 3 f moll op. 14, ale umělec na poslední chvíli změnil program a místo Schumanna nabídl publiku neméně náročnou Sonátu fis moll č. 2 op. 2 Johannesa Brahmse. Teprve tady mohl Gerstein naplno prokázat, že má skutečně úžasné technické dispozice. I ty nejnáročnější pasáže (jichž je v celém díle bezpočet) hrál lehce a bezproblémově, bez sebemenšího náznaku námahy. Brahmsově poměrně potemnělé Sonátě toto výrazové prosvětlení velmi prospělo. V žádném případě se však nejednalo o klavíristovu prvoplánovou technickou exhibici. Gerstein pracoval s hutnými zvukovými plochami jako s hmotou, kterou před posluchači modeloval do definitivního pevného „brahmsovského“ tvaru. Neméně působivé byly lyrické partie – rozezpívaný střední díl Scherza (a návrat jeho tématu pod trylky těsně před závěrem) patřil k tomu nejkrásnějšímu, co na Gersteinově recitálu zaznělo. Velkolepé podání Brahmsovy Sonáty zvedlo pražské posluchače ze sedadel ke standing ovation. Klavírista se publiku odvděčil dvěma přídavky. Na začátku Divokého lovu z Lisztových Transcendentálních etud se v jeho hře nepřeslechnutelně projevila únava, ale umělec ji brzy překonal a předvedl, že jeho technické schopnosti jsou opravdu téměř bezmezné. Svůj recitál pak korunoval vtipnou jazzovou parafrází Gershwinovy písně I Got Rhythm od Earla Wilda.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.