středa, 29. listopad 2017

Khatia, Gvantsa a kouzlo, jemuž se nedá nepodlehnout

Napsal(a) 

Khatia a Gvantsa Buniatishvili, foto Petra Hajská Khatia a Gvantsa Buniatishvilifoto: Petra Hajská

Khatia Buniatishvili se na Klavírní festival Rudolfa Firkušného vrátila po dvou letech, avšak do Česka ji mezi tím zavedlo také loňské provedení Schumannova Klavírního koncertu a moll s Českou filharmonií, s níž natočila své poslední CD obsahující druhý a třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova (dirigent Paavo Järvi). V případě závěrečného koncertu letošního ročníku (28. 11.) Khatia nechala auditorium nahlédnout také do klavírního umění své sestry Gvantsy. Dámy utvořily duo, jež v kombinaci s posluchačsky velmi atraktivním repertoárem zajistilo velkolepé finále celého festivalu. Gvantsa Buniatishvili nemá tak blyštivou mediální kariéru, což ovšem vůbec neznamená, že bychom ji měli považovat za pouhý stín její o rok mladší sestry. Gvantsa je skvělá pianistka, nicméně Khatiin diář je naplněn koncerty po celém světě tak hustě, že v tomto ohledu ji Gvantsa dostihne opravdu jen stěží. A nalijeme-li si ještě čistšího vína, i na koncertu tohoto večera absorbovala většinu mé pozornosti nevšední osobnost známější Khatii. To je dáno nejen jejími dosavadními profesními úspěchy, ale jednoduše také jejím pohybově výraznějším interpretačním prožitkem. Gvantsa je v tomto ohledu mnohem nenápadnější, a ačkoliv je po technické stránce Khatie důstojným partnerem, její hra je decentnější a v gestech mnohem umírněnější.

Khatia a Gvantsa Buniatishvili, foto Petra Hajská Khatia a Gvantsa Buniatishvilifoto: Petra Hajská

Úvodní Suita pro dva klavíry č. 2 op. 17 Sergeje Rachmaninova neobsahovala žádná ostrá, burácející forte (k čemuž se nechá většina pianistů svést), ale úhozově syté a jakoby oparem zalité odstíny silné dynamiky. Šlo spíše o melancholické pojetí a především Khatia vládne technickou suverenitou v míře, která jí dovoluje zasnít se a hlavně zasněně hrát kdykoliv k tomu Rachmaninovova hudba jen trochu vybídne. A to je interpretační svoboda, na kterou si určitě myslí nejeden umělec. Dále přišel na řadu velmi populární kus literatury pro dva klavíry, Scaramouche op. 165b Daria Milhauda. Hned v první části Vif et joyeux, hrané ve „smrtícím“ tempu, se o pikantní moment postarala slečna obracející noty. Nedopatřením obrátila Khatie dříve, a tak si pianistka ve zběsile rychle hrající pasáží obrátila noty zpět a za okamžik, v ten správný moment, zase dopředu. Vzhledem k obtížnosti zrovna hraného úseku to byl téměř akrobatický kousek, který byl ze strany publika oceněn nejen soucitnými úsměvy či vzájemnými pohledy doprovázenými uznalým pokyvováním, ale také potleskem po skončení této části skladby.

Původní program koncertu nabízel v první půli večera také dílo současného gruzínského skladatel Josefa Bardanashviliho Perpetuum Mobile. Došlo ovšem k dramaturgické změně a před přestávkou zazněla čtyřruční verze Lisztovy Uherská rapsodie č. 2. Autorovy snahy o přenesení základních rysů maďarských lidových a umělých písní do klavírní tvorby jsou všeobecně známé a Lisztova fascinace a emocionální vzplanutí k povaze cikánské hudby jsou Khatie, ale i její sestře slyšitelně velmi blízké. Žalostný lassan i vrcholně virtuózní frisska ožívají pod rukama těchto pianistek fantasticky. Liszt by se zaradoval, kdyby viděl, jak teskně i vášnivě, a přitom brilantně, je jeho hudba hrána. Po přestávce přišel na řadu australský skladatel Percy Grainger a jeho Fantazie na „Porgy a Bess“ George Gershwina a klavírní transkripce původně orchestrální skladby La Valse Maurice Ravela (obojí dvouklavírní). První dílo překypuje známými melodiemi, dnes již řazenými mezi jazzové standardy, druhé oplývá tématy noblesně znějících valčíků vévodících okázalým slavnostem vídeňského císařského dvoru. Se zcela „automatickou“ technikou a citem pro charakter těchto dvou odlišných světů sestry Buniatishvili potvrdily, že jsou v kategorii pianistů mladé generace ve světové špičce. Po téměř okamžitém standing ovation, které se poté opakovalo ještě dvakrát, zazněly dva přídavky a byly neméně úchvatné, jako vše před tím. Libertango Astora Piazzolly a Uherský tanec č. 1 Johannese Brahmse jsou skladby plné tanečně-folklorních prvků provázených dravostí a naléhavosti, což si obě pianistky evidentně užívají plnými doušky. Společně s fantastickou technikou a neobyčejným ženským půvabem tím vytvářejí kouzlo, jemuž, ať hodí kamenem, kdo alespoň na chvíli nepodlehl.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.