Když chybí souznění

O tom, že síla a podnětnost hudební interpretace záleží především na „souznění“, na stejném energetickém naladění a na schopnosti vzájemného předávání tvůrčích impulzů mezi spoluhráči, vypověděl leccos další z abonentních koncertů Filharmonie Brno (28. 1.). Na programu večera stály dvě skladby, u nichž jsou tyto vlastnosti vyjádřeny implicitně už v názvu. Úvodní Symfonie-koncert pro violoncello a orchestr Sergeje Prokofjeva zaujala zejména brilancí mladé lotyšské violoncellistky Marty Sudraby. Ta díky svým mimořádným technickým dispozicím zvládla náročný part s naprostou lehkostí a zaujala i sytým, ačkoli pro prostory Janáčkova divadla ne příliš nosným tónem. Trošku se však pozapomnělo, že Prokofjevovo dílo není pouze exhibicí technických dovedností a umu sólistky, ale zároveň také tvrdým oříškem pro orchestrální hráče. Mezi filharmoniky to pod taktovkou Tomáše Hanuse bohužel skřípalo jak v rytmické souhře, tak v intonaci a nápadný byl zvláště častý nesoulad ve vzájemných replikách violoncellistky a orchestru. Není divu, že z dramatického účinu skladby, jehož kořeny spočívají právě v provázanosti sólových a orchestrálních pasáží, zbylo jen torzo.

Také v následující 6. symfonii Antonína Dvořáka bylo znát, že brněnská filharmonie není naladěna na jedné vlně a že mezi filharmoniky a Tomášem Hanusem neproudí zrovna inspirační fluidum. Kromě nepřesné hry bylo lze postřehnout slabiny v dynamickém odstínění a ve vymodelování jednotlivých motivů, jež by si zasluhovaly rozhodně pečlivějšího propracování, než jakého se jim dostalo. Výsledný dojem ze hry orchestru byl sice o mnoho příznivější než u Prokofjeva, přesto to bylo tak trochu pouhé spolehnutí se na úspěch a popularitu Dvořákovy hudby u publika.

Sdílet článek: