Beethovenova Devátá symfonie v posledních letech málokdy na festivalu plně uspokojila, tím spíše, že se od ní čeká výjimečnost, když je vrcholem a závěrečným poselstvím… Dílem samotným to být ovšem tak úplně nemusí, jakkoli se i proti němu samotnému ozývají občas hlasy. Kdo si vzpomene na Devátou , jak ji v Praze v roce 1990 dirigoval Leonard Bernstein, ví, že lze s inspirovanou taktovkou docílit všeličeho neuvěřitelného – i rozkvetení Deváté do vzrušující hry tónů. Při letošním závěru Pražského jara se to nestalo. Za Christopha Eschenbacha zaskočil během několika dní Hans Graf . Přinejmenším první z obou stejných závěrečných večerů (2. 6.) působil průměrně. Beethovenovu arcidílu chyběl podstatnější kontrast mezi větami, pocit výjimečnosti chvíle. Pražský filharmonický sbor byl jako vždy i v plném zvuku kultivovaný a jednotný, ani Česká filharmonie nechybovala nebo nelelkovala, ale program neměl posvěcení. Kvartet pěvců tentokrát zpíval od varhan z první řady sboru: Klaudii Dernerové , tak výborné v divadle, se přeexponovaný výstup příliš nepodařil. Alina Gurina a Tom Martinsen standardu vyhověli dobře a Ivan Kusnjer vyhověl výborně; sice se objevil překvapivě v roli obsazované basisty, takže neposkytl barvu hlasu pro ni obvyklou, ale vyzpíval ji vznosně. Jestliže Beethoven celkově nepřinesl nic mimořádného, tak Debussyho Moře v první polovině večera do auditoria nevlilo vůbec nic pozoruhodného. Partituře jako by chyběl impresionismus, tedy to podstatné za notami. Problém nebyl ve hře, ale v chybějícím fluidu.
