středa, 11. duben 2018

Kdo je připraven, není zaskočen

Napsal(a) 

 , foto FB Gewandhausorchester foto: FB Gewandhausorchester

Velký koncert Orchestru Gewandhaus v Lipsku čekal ve čtvrtek a pátek 5. a 6. 4. 2018 několikanásobný dramaturgický přemet. Původně byl avizován program rámovaný Sinfoniettou A dur op. 5/48 a 4. symfonií c moll op. 44 Sergeje Prokofjeva. Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15 se měl ujmout rumunský klavírista a pravidelný host lipských pódií Radu Lupu. Nejprve ohlásil zdravotní indispozici napjatě očekávaný rakouský dirigent Franz Welser-Möst a v den koncertu (recenzuji premiérový program 5. 4. 2018) onemocněl i Radu Lupu. Za dirigentským pultem se nakonec objevil rumunsko-americký dirigent Christian Măcelaru, Prokofjevovy partitury k mé první lítosti nahradila díla Benjamina Brittena a Sergeje Rachmaninova a v den koncertu ohlášeného rumunského klavírního mága zastoupil německý pianista lisztovského vzezření Martin Helmchen.

Publikum, vyzbrojené programy i bez nich, tak čekal večer plný překvapení, když z původně avizovaného programu zůstal zachován jen Beethovenův klavírní koncert, z něhož se nakonec v Helmchenově interpretaci vyklubal vrchol večera. V jeho úvodu zazněla Čtyři mořská interludia op. 33a Benjamina Brittena z opery Peter Grimes (1945), v nichž orchestr pod spolehlivou a čitelnou taktovkou nepříliš fotogenické dirigentské star z agenturní stáje Asconas Holt, kterou již poznalo i publikum České filharmonie, prezentoval své neomezené dynamické možnosti a interpretační kázeň. Quasi impresionistické Stmívání bylo působivé stejně jako vulgární a agresivní Bouře. Zřejmě z dirigentovy iniciativy byla místo ohlášené Prokofjevovy 4. symfonie c moll z tvůrčího období a ovzduší opery Ohnivý anděl zvolena Rachmaninova 3. symfonie a moll op. 44 (1935/1936). Autor si jí vážil, ne tak premiérové publikum ve Filadelfii v listopadu 1936. Hráči Orchestru Gewandhaus vynaložili mnoho energie, aby disciplinované lipské publikum přesvědčili o kvalitách tu eklektické, tu pozdněromantické třívěté kompozice, nepokrytě zavánějící hollywoodskou filmovou hudbou. Závěrečný potlesk publika tak směřoval spíše k orchestru a pohotovému hostujícímu dirigentovi než k autorovi partitury, která kdyby měla o větu více, byla by k nepřečkání.

Vrcholem večera tak bylo (možná neočekávaně) nastudování Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15, v němž orchestr decentně doprovázel, a zaujal sólovými vstupy dřevěných dechových nástrojů. Důraz, kladený dirigentem na ostře akcentované party trubek a použití tvrdých paliček ve hře tympánů, smírně evokoval rozumnou inspiraci poučenou interpretaci staré hudby. Ještě velkoryseji jí vyšel vstříc Martin Helmchen, jehož chodidla se po čtyřicet minut nedotkla pedálů. „Vystačil“ si s jemně odstíněnou dynamikou a decentně dózovanou agogikou. V programové brožuře bylo otištěno Czerného svědectví o Beethovenově klavírní technice, stěží s Helmchenovým vědomím: „Mozartova škola: jasná, výrazně brilantní hra, více spočívající na staccato než legato; oduševnělý a živý přednes. Pedál používán zřídka, nikdy jej nebylo zapotřebí.“ V tomto duchu až ke strhujícímu finále interpretoval skromně vyhlížející Helmchen Beethovenův koncert, jehož nastudování publikum odměnilo bouřlivým a naprosto zaslouženým aplausem. Kdyby byl Velký koncert Orchestru Gewandhaus ve čtvrtek po Velikonocích končil Helmchenovým přídavkem, kterým byl Schumannův Pták prorok (Lesní scény op. 82, č. 7), odcházelo by publikum nadšeno. Ostatně četní posluchači tak s postupujícím večerem během pauzy raději učinili. Po Rachmaninovově symfonii však opouštěli koncertní sál přesyceni Rachmaninovovou sentimentální introspekcí.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.