Rok poté, co měl v Obecním domě operní recitál, vyprodal Jonas Kaufmann (8. 1.) opětovně Smetanovu síň. Jeho druhé hostování v Praze mezitím podepřely přímé přenosy z Metropolitní opery, v nichž opakovaně nadchl, a koncert tím spíš byl vzrušujícím aktuálním setkáním s absolutní hvězdou současnosti. Takovou hudební celebritou skutečně německý tenorista je, aniž by přitom z pódia vysílal signály, že primárně usiluje i o přízeň snobů, o prestiž společenskou. Znovu působil neokázale a znovu působil potěšení samozřejmostí, s jakou vytváří kantilény a stupňované emoce. V jeho zpěvu je přítomen lyrismus i dramatismus a velká intenzita citového nebo dějového napětí, kterou dokáže evokovat v rozpětí od polohlasu po plnou dynamiku snad téměř bezkonkurenčně. Kaufmannův charakteristicky temný témbr se, zdá se, prosvětluje. Jeho rozšiřující se kreace v hrdinném oboru paradoxně možná právě proto čím dál zajímavějším způsobem korespondují s lahodným a otevřeným belcantem, v němž je stejně tak schopen se pohybovat s obdivuhodnou přesvědčivostí. Repertoár jeho recitálu, včetně tří přídavků, proto mohl sahat od toužebnosti v Carmen po hrdost v Lohengrinovi, od realismu veristů po patos ve Fideliovi, i od neapolské písně po operetu. Pražští symfonikové zaslouží zvláštní zmínku: nebyla to pouhá podpůrná role instrumentálního podkladu, ale výkon umělecky plně na výši. Dirigoval Jochen Rieder .
