čtvrtek, 24. listopad 2016

Katarze v podání Martinů - Busoni

Napsal(a) 

Jiří Rožeň, foto Clive Totman Jiří Rožeňfoto: Clive Totman

Koncert, který se uskutečnil v Janáčkově divadle 23. listopadu 2016, byl velkým příslibem z mnoha různých důvodů. Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Jiřího Rožně představila ve světové premiéře kritickou edici kantáty Svatební košile od Bohuslava Martinů. Role zamilované dívenky připadla Adrianě Kohútkové, která se v této náročné zpěvní úloze objevila již roku 2009 v rámci Pražského jara. Tenor obstaral Peter Berger a bas Jozef Benci. Dalším lákadlem byl Klavírní koncert C dur op. 39 od italského skladatele Ferruccia Busoniho, jehož provedení se ujal rusko-americký klavírista Kirill Gerstein.

Přestože bychom mezi oběma díly mohli nalézt jisté podobnosti v instrumentaci, občasném silném dialogickém principu nebo například pestré rytmice doprovodů, jedná se ve své podstatě o dosti odlišné hudební přístupy ovlivněné rozdílnou estetikou obou autorů i dobou vzniku. Svatební košile představují do jisté míry lidovou tvorbou ovlivněné dílo. Prostá a zpěvná melodika sborů a částečně i sólistů je doprovázena harmonicky odvážnějším orchestrem, pulzujícím v úsečném ostinátním rytmu. Martinů zde poměrně elegantně a přirozeně snoubí dva nepříliš blízké světy, výsledek však zní vyváženě, ani jedna složka nenarušuje integritu té druhé. Lidová melodika zůstává relativně prostá, nezatěžkaná přespříliš racionální umělou výstavbou. Zajímavým hudebním prvkem ke konci díla bylo rozdělení sboru na část zpívající a část mluvící, stejně tak šepot ozvláštnil hudební strukturu.

Orchestr zvládl dílo bez větších obtíží, jediným opravdu viditelným a slyšitelným přešlapem bylo nestejné ukončení hudební fráze na dirigentův pokyn. Naopak výjezd orchestru (především pak smyčců) předcházející zpěvu: „A slyš, tu právě nablízce, kokrhá kohout ve vísce,“ a končící v nejněžnějším pianissimu si zaslouží rozhodně velkou pochvalu, orchestr i dirigent si byli vědomi oné esenciální změny nálady – východu Slunce. Slunce, jehož ranní paprsky se rozlily po obloze do všech směrů, ne nepodobně jako se přes sebe na všechny strany rozletěla jemná tremola smyčců.

Sólisté dovedli své postavy ztvárnit vcelku věrohodně. Jediný nešvar se paradoxně vyskytoval u domněle démonické postavy mrtvého milého, jehož ztvárnil Jozef Benci. Na vině byla ne vždy zřetelná dikce a do jisté míry seladónský hlasový projev zpěváka. Již při samotném nástupu s větou: „Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již“, budil basista spíše dojem manžela ve velmi dobrém rozmaru, vracejícího se pozdě večer z restauračního zařízení, než nemrtvého démona spílajícího o nevinný dívčin život.

Kirill Gerstein, foto kirillgerstein.com Kirill Gersteinfoto: kirillgerstein.com

V porovnání se Svatebními košilemi působí Busoniho Klavírní koncert C dur jako monstrózní kolos. Více než hodinový koncert se sborem v poslední části je jedním z největších klavírních koncertů, které kdy můžeme slyšet v hudebních sálech. Busoni plně využívá všech možných barevných kombinací velkého orchestru, který nejenže vydatně doprovází sólistu, ale často jej také nemilosrdně strhne s sebou do rozvířených vod hudební masy. Již samotný nástup orchestru byl průzračný, jednotný a vyvážený ve všech nástrojových skupinách. Rožeň si pečlivě hlídal orchestr, aby vynikla veškerá jeho barva a nutno dodat, že se mu to dařilo po celý koncert. Mírně rušivě však působilo až zbytečně intenzivní vibrato fléten po téměř celou první větu a objevující se částečně i v dalších.

Středem pozornosti všech byl však klavírista Kirill Gerstein. Jen stěží by se dala najít nálada, kterou by nedokázal patřičně vymalovat svojí hrou. Paleta úhozů a dynamiky byla u tohoto interpreta natolik bohatá, že vyžadovala-li skladba jakkoliv specifickou nuanci, pak Gerstein ji dokázal vycítit a předvést publiku na stříbrném podnose. Zněl-li jeho přednes v první větě energicky, úsečně a afektovaně, pak ve druhé větě se stal hravým až úsměvným. O to lahodnější pak bylo lyrické hlazení třetí věty. I komunikace s orchestrem byla příkladná, při střídání byla po celou dobu zřejmá organická neoddělitelnost obou. Snad jen nástup žesťových nástrojů ve třetí větě mohl být jemnější.

Závěrečná věta s účinkováním sboru naladila podobnou vlnu vykoupení a katarze jako Svatební košile. V tomto světle se přes mnohé individuální rozdíly setkávají oba skladatelé, a přestože jejich cesty, životní osudy i hudební estetika se značně liší, nyní zde mohli stát bok po boku a každý ze svého úhlu poskytnou posluchačům svoji vlastní katarzní zkušenost.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.