pondělí, 9. březen 2015

Karlu Janovickému v Plzni

Napsal(a) 

Petr Novák, Jana Vonášková a Václav Vonášek, foto Petr Veber Petr Novák, Jana Vonášková a Václav Vonášekfoto: Petr Veber

Gratulační koncert Západočeského hudebního centra patřil 4. března jednomu z jeho členů, plzeňskému rodáku skladateli Karlu Janovickému, který v únoru v Londýně oslavil pětaosmdesáté narozeniny. V sále muzea zaznělo díky pětici interpretů mladší generace pět z jeho komorních kompozic – všechno invenční, svěží a komunikativní hudba. Jedno číslo patřilo Petru Nouzovskému a Liboru Nováčkovi, hlavní slovo měla však houslistka Jana Vonášková s manželem, fagotistou Václavem Vonáškem, a s bratrem, klavíristou Petrem Novákem.

Vonáškovi se s autorem poznali osobně za studií v Británii a patří k těm, jimž Janovický psal něco přímo na tělo a s osobním věnováním. Sonáta č. 1 pro housle a klavír z roku 2001 vznikla pro Janu. Skladba zachází s oběma nástroji klasickým způsobem, je tonálně ukotvena, má jasné členění, výrazné motivy a témata, sahá od kantabilnosti k rapsodičnosti, od staccatové motoričnosti k lyrice. Houslistka ji hraje zasvěceně, pozorně, přes všechnu náročnost tohoto partu s jistotou a nadhledem. Obdobně vstřícně vyznívá i Sonáta č. 3 pro klavír, pro kterou zůstal u nástroje Petr Novák. V obou případech hrál robustně, ve své sólové skladbě trochu na úkor potřebného kontrastu. Klavírní sonáta zapůsobila na první poslech velmi zajímavě především efektní a vděčnou stylizací. Nabízí dokonale propracovanou hustou sazbu, výrazně harmonizované motivy, rychlá tempa. Duo pro housle a fagot přidalo k těmto znakům další polohy - zřetelný a nápaditý kontrapunkt, čilou výměnu mezi oběma nástroji, ve zvuku také pozornou měkkost v prostřední větě volnější a zamyšlenější náladu. Václav Vonášek v promluvě k publiku charakterizoval skladatelův přístup takto: „Sám se o své hudbě vyjadřuje, že píše tak, aby měli muzikanti co hrát a publikum co poslouchat.“ A dodal ještě jeden postřeh: Janovický není za každou cenu a na prvním a jediném místě skladatelem, alespoň v tom smyslu ne, že nutně nevyjadřuje hudbou sebe. I když samozřejmě z jeho bohatého života mnohé v hudbě nějak přítomno být může… Po přestávce přednesli Nouzovský s Nováčkem (který také studoval v Anglii) Capriccio pro violoncello a klavír. Nabídli volné rapsodické tempo prolínající se a kontrastující se scherzosní hravostí, používali častěji příjemně nízkou dynamickou hladinu, představili invenční, skoro až romantickou hudbu končící do neurčita a v klidu. Sonáta pro fagot a klavír, která vznikla v roce 2005 z Vonáškova popudu a která pak program v dokonalé interpretaci manželů uzavřela, vystřídala přemítavě impresionistické barvy s motorickou, zrychlující se rapsodičností, zvlněnou agogiku s krásnými souzvuky.

Karel Janovický Karel Janovický
Janovického hudba místy jakoby odkáže k Janáčkovi, ale činí tak nenápadně, nenásilně a vkusně. Jde spíš o pocit, o ducha hudby, rozhodně ne o nápodobu. Ať už to probleskne v melodice či souzvucích a akordických spojích, nebo v úspornosti. Je to nicméně hudba „svoje“, moderní v sazbě a průběhu, ovšem současně ukotvená ve stylu, který v každém okamžiku bere ohled na posluchače a na jeho schopnost orientace v hudebním prostoru a čase. Janovický se nechce vzdálit tradičnímu pojetí hudby jako hry a prezentace hráčského umu, jako přiměřeně komplikovaného a přiměřeně neoposlouchaného uspořádání zvuků vzbuzujícího potěšení.

Z Plzně odešel tajně přes hranice na Západ ještě jako Bohuš Šimsa, ani ne dvacetiletý hudebník a skaut, a to s rodinou své budoucí ženy. Přes uprchlické tábory v Německu se dostali až do Británie, kde dostudoval a kde později přijal pro veřejné působení své umělecké jméno, především z důvodu utajení identity před špiony z východního bloku. Karel Janovický se celý život věnuje hudbě, komponuje, vyučuje pěvce českou výslovnost…, ale dlouhou dobu byl zaměstnán v BBC a v osmdesátých letech vedl jeho československé vysílání. Gratulační koncert v Plzni přilákal omezený okruh posluchačů, ale připomněl jeho nenápadné a neprosazující se umění suverénními výkony zapálených interpretů, kteří jeho hudbu hrají velmi rádi a kteří si ho velice váží nejen jako skladatele, ale i jako skvělého člověka.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.