Gratulační koncert Západočeského hudebního centra patřil 4. března jednomu z jeho členů, plzeňskému rodáku skladateli Karlu Janovickému, který v únoru v Londýně oslavil pětaosmdesáté narozeniny. V sále muzea zaznělo díky pětici interpretů mladší generace pět z jeho komorních kompozic – všechno invenční, svěží a komunikativní hudba. Jedno číslo patřilo Petru Nouzovskému a Liboru Nováčkovi, hlavní slovo měla však houslistka Jana Vonášková s manželem, fagotistou Václavem Vonáškem, a s bratrem, klavíristou Petrem Novákem.
Vonáškovi se s autorem poznali osobně za studií v Británii a patří k těm, jimž Janovický psal něco přímo na tělo a s osobním věnováním. Sonáta č. 1 pro housle a klavír z roku 2001 vznikla pro Janu. Skladba zachází s oběma nástroji klasickým způsobem, je tonálně ukotvena, má jasné členění, výrazné motivy a témata, sahá od kantabilnosti k rapsodičnosti, od staccatové motoričnosti k lyrice. Houslistka ji hraje zasvěceně, pozorně, přes všechnu náročnost tohoto partu s jistotou a nadhledem. Obdobně vstřícně vyznívá i Sonáta č. 3 pro klavír, pro kterou zůstal u nástroje Petr Novák. V obou případech hrál robustně, ve své sólové skladbě trochu na úkor potřebného kontrastu. Klavírní sonáta zapůsobila na první poslech velmi zajímavě především efektní a vděčnou stylizací. Nabízí dokonale propracovanou hustou sazbu, výrazně harmonizované motivy, rychlá tempa. Duo pro housle a fagot přidalo k těmto znakům další polohy – zřetelný a nápaditý kontrapunkt, čilou výměnu mezi oběma nástroji, ve zvuku také pozornou měkkost v prostřední větě volnější a zamyšlenější náladu. Václav Vonášek v promluvě k publiku charakterizoval skladatelův přístup takto: „Sám se o své hudbě vyjadřuje, že píše tak, aby měli muzikanti co hrát a publikum co poslouchat.“ A dodal ještě jeden postřeh: Janovický není za každou cenu a na prvním a jediném místě skladatelem, alespoň v tom smyslu ne, že nutně nevyjadřuje hudbou sebe. I když samozřejmě z jeho bohatého života mnohé v hudbě nějak přítomno být může… Po přestávce přednesli Nouzovský s Nováčkem (který také studoval v Anglii) Capriccio pro violoncello a klavír. Nabídli volné rapsodické tempo prolínající se a kontrastující se scherzosní hravostí, používali častěji příjemně nízkou dynamickou hladinu, představili invenční, skoro až romantickou hudbu končící do neurčita a v klidu. Sonáta pro fagot a klavír, která vznikla v roce 2005 z Vonáškova popudu a která pak program v dokonalé interpretaci manželů uzavřela, vystřídala přemítavě impresionistické barvy s motorickou, zrychlující se rapsodičností, zvlněnou agogiku s krásnými souzvuky.
Janovického hudba místy jakoby odkáže k Janáčkovi, ale činí tak nenápadně, nenásilně a vkusně. Jde spíš o pocit, o ducha hudby, rozhodně ne o nápodobu. Ať už to probleskne v melodice či souzvucích a akordických spojích, nebo v úspornosti. Je to nicméně hudba „svoje“, moderní v sazbě a průběhu, ovšem současně ukotvená ve stylu, který v každém okamžiku bere ohled na posluchače a na jeho schopnost orientace v hudebním prostoru a čase. Janovický se nechce vzdálit tradičnímu pojetí hudby jako hry a prezentace hráčského umu, jako přiměřeně komplikovaného a přiměřeně neoposlouchaného uspořádání zvuků vzbuzujícího potěšení.
Z Plzně odešel tajně přes hranice na Západ ještě jako Bohuš Šimsa, ani ne dvacetiletý hudebník a skaut, a to s rodinou své budoucí ženy. Přes uprchlické tábory v Německu se dostali až do Británie, kde dostudoval a kde později přijal pro veřejné působení své umělecké jméno, především z důvodu utajení identity před špiony z východního bloku. Karel Janovický se celý život věnuje hudbě, komponuje, vyučuje pěvce českou výslovnost…, ale dlouhou dobu byl zaměstnán v BBC a v osmdesátých letech vedl jeho československé vysílání. Gratulační koncert v Plzni přilákal omezený okruh posluchačů, ale připomněl jeho nenápadné a neprosazující se umění suverénními výkony zapálených interpretů, kteří jeho hudbu hrají velmi rádi a kteří si ho velice váží nejen jako skladatele, ale i jako skvělého člověka.
