čtvrtek, 6. červen 2013

Karita Mattila, nebo Katarina Karnéus?

Napsal(a) 

Karita Mattila Karita Mattila

Poslední abonentní koncert cyklu A (1. – 3. 5., Rudolfinum) připsala Česká filharmonie dvoustému výročí Richarda Wagnera. V programu připraveném Jiřím Bělohlávkem byl jako protiváha také Mozart. Jeho Koncertantní symfonii Es dur pro housle a violu zahráli na úvod Josef Špaček a Jakub Fišer stylově ukázněně a neakademicky – ukázali se jako technicky výborně disponovaná a sympatická dvojice naplněná muzikalitou a neopotřebovaným entusiasmem; s orchestrem vytvořili v pozorné souhře krásné partnerství a dosáhli bezprostředního účinku. Po přestávce pak od Mozarta zazněl Klavírní koncert d moll. Mladý neortodoxní sólista Jan Bartoš byl pro publikum skutečným objevem. Hrál zajímavým tónem a s velkou pozorností k dynamickým a výrazovým nuancím, zároveň velmi osobitě. Má evidentně sklon vyhrocovat některé situace, ale naštěstí nikoli samoúčelně. Předestřel interpretační přístup ne zcela běžný, v němž svou hudebností nadchl. A upoutal pozornost kadencemi – do krajnosti kontrastů a překvapení vypointovanými; byly od Beethovena... V kontextu obvyklých stopáží abonentních koncertů byl však jeden nebo druhý Mozart v programu jaksi navíc – figurovaly v něm totiž ještě dvě položky wagnerovské a večer se hodně protáhl.

Katarina Karnéus Katarina Karnéus

Rozhodnout, která ze dvou pěvkyň pozvaných k oslavení Wagnerova génia byla „lepší“, není snadné. Karita Mattila byla v závěrečné Isoldině smrti z lásky skvělá, dala scéně impozantnost a gradaci velkého hlasu i svou typickou nostalgii v něm. Umožnila nahlédnout do role, kterou zatím jevištně neztvárňuje a ke které možná dospěje, možná ne. I když pro třetí z koncertů ohlásila indispozici, nebylo to na projevu ve srovnání s prvním večerem znát – nemoc se dotkla spíše jen jejího pocitu ze zpěvu. Katerina Karnéus byla v první půlce večera jako interpretka Písní na básně Mathildy Wesendonck s amozřejmě zcela odlišná, ale opravdu ideální – dala jim komorní zvuk, smutek i jemnou vášeň a hlavně zkázněnou legatovou kantabilnost. Postarala se o vrchol koncertu!

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.