Existuje bez pěti let už celé století, ale u nás byl Torontský symfonický orchestr letos vůbec poprvé. Na festivalu Pražské jaro měl dva koncerty a oba, společně a ve shodě s pořadateli, připsal památce Karla Ančerla, na přelomu 60. a 70. let svého šéfdirigenta.
Posluchačsky nejpodnětnějším momentem z pohostinských programů, řízených 19. a 20. května šéfem tělesa Peterem Oundjianem, se stala spoluúčast pianisty Jana Lisieckého při sobotním, tedy druhém z nich. Dvaadvacetiletý Kanaďan s polskými rodiči byl sólistou Schumannova Klavírního koncertu a moll, a to takovým způsobem, že to k jeho věku snad skoro ani nepasuje. Hrál skvěle, zajímavě, svěže, neoposlouchaně. Hrál s mladistvou vervou, kterou nechával problesknout mezi místy krásně a zrale zkázněnými. A hrál se vzácnou muzikalitou – v agogice i v dynamice přinesl mnoho pozorných detailů. Orchestrální doprovod byl přesný, názorově ve shodě. Pokud lze v souvislosti s Lisieckého vystoupením hovořit o oslnivosti, pak byla neokázalá, i když vůbec ne introvertní. Žádné sebejisté bouření, ale ani do sebe ponořené hledání; jen velmi sympatická romantická krása.
Maxim Vengerov o den dříve v Brahmsově Houslovém koncertu také nepůsobil vnějškově, ani přehnaně kategoricky a autoritativně. Jeho projev byl v převažujícím dojmu vroucně i cudně lyrický – to je výrazová poloha, která Brahmsově hudbě ostatně docela sluší. Vengerov, v 90. letech nová zářivá světová hvězda, měl později téměř desetiletou pauzu, na pódia se naplno vrátil před dvěma roky. Zcela jistě se to do jeho hry jednou provždy promítlo. I když začal rovněž dirigovat, jedním z nejlepších houslistů ale zůstává.
Torontský symfonický orchestr není přímo snad světové těleso, ale hraje velmi dobře, spolehlivě, kompaktně, plným zvukem. Virtuózně, v pěkném tempu, si v sobotu poradili s předehrou k Prodané nevěstě, i když možná ve výraze přece jen opatrněji, než zní tuzemský roztančený ideál. S pochopením pro její temnější dramatičnost i pro typické idiomy zahráli v pátek Dvořákovu Sedmou symfonii. Peter Oundjian, původně a dlouho houslista Tokijského kvarteta, není dirigentská hvězda, ale pamatujeme si, že před čtyřmi roky uvedl s pařížským rozhlasovým orchestrem na Pražském jaru Mou vlast – dostatečně sebevědomě, čitelně, zdařile. A také tentokrát, v čele vlastního orchestru, působil zasvěceně, co se týče naší hudby. I co se týká světového repertoáru. Bartókův Koncert pro orchestr je barvitý, výrazný, trochu kaleidoskopický. Poradil si s ním dostatečně zajímavě a hráči – jedna čest. Podobně jako Dvořákova symfonie o den dříve, i tato partitura mohla ovšem dostat ještě víc interpretační osobitosti, tedy neutuchající proměnlivost a jedinečnou vypointovanost. Právě tady je možné už tušit limity orchestru a jeho šéfdirigenta…
Ještě jedno jméno však nepadlo – Oskar Morawetz (Moravec). V Torontu se usadil s rodiči ve třiadvaceti, na začátku války, před kterou uprchli z Československa. Stal se skladatelem a hudebním pedagogem, u nás se na něj zapomnělo, což změnil až rok 1989… Zemřel před deseti lety. Hosté zařadili na úvod prvního koncertu Morawetzovu Karnevalovou předehru z roku 1945, nedlouhou efektní skladbu s neotřelými fanfárovými motivy. Zahráli ji pak v sobotu ještě jednou, jako druhý ze tří přídavků – mezi Chačaturjanem a Elgarem. Zajímavé a záslužné obohacení obou koncertů.
Karel Ančerl, tehdy druhé desetiletí šéfdirigent České filharmonie, opustil Československo po sovětské okupaci. Do Toronta měl pozvání, které zvažoval, a politická situace roku 1968 mu rozhodování usnadnila. Jeho působení nebylo dlouhé, zemřel v roce 1973, tedy před 44 roky. V Torontu na něj vzpomínají. Hledat nicméně v dnešní hře tělesa ještě jeho dědictví? To by bylo asi dost odvážné.
