neděle, 21. květen 2017

Kanaďané uctili Ančerla

Napsal(a) 

Peter Oundjian a Jan Lisiecki, foto Ivan Malý Peter Oundjian a Jan Lisieckifoto: Ivan Malý

Existuje bez pěti let už celé století, ale u nás byl Torontský symfonický orchestr letos vůbec poprvé. Na festivalu Pražské jaro měl dva koncerty a oba, společně a ve shodě s pořadateli, připsal památce Karla Ančerla, na přelomu 60. a 70. let svého šéfdirigenta.

Posluchačsky nejpodnětnějším momentem z pohostinských programů, řízených 19. a 20. května šéfem tělesa Peterem Oundjianem, se stala spoluúčast pianisty Jana Lisieckého při sobotním, tedy druhém z nich. Dvaadvacetiletý Kanaďan s polskými rodiči byl sólistou Schumannova Klavírního koncertu a moll, a to takovým způsobem, že to k jeho věku snad skoro ani nepasuje. Hrál skvěle, zajímavě, svěže, neoposlouchaně. Hrál s mladistvou vervou, kterou nechával problesknout mezi místy krásně a zrale zkázněnými. A hrál se vzácnou muzikalitou – v agogice i v dynamice přinesl mnoho pozorných detailů. Orchestrální doprovod byl přesný, názorově ve shodě. Pokud lze v souvislosti s Lisieckého vystoupením hovořit o oslnivosti, pak byla neokázalá, i když vůbec ne introvertní. Žádné sebejisté bouření, ale ani do sebe ponořené hledání; jen velmi sympatická romantická krása.

Maxim Vengerov o den dříve v Brahmsově Houslovém koncertu také nepůsobil vnějškově, ani přehnaně kategoricky a autoritativně. Jeho projev byl v převažujícím dojmu vroucně i cudně lyrický – to je výrazová poloha, která Brahmsově hudbě ostatně docela sluší. Vengerov, v 90. letech nová zářivá světová hvězda, měl později téměř desetiletou pauzu, na pódia se naplno vrátil před dvěma roky. Zcela jistě se to do jeho hry jednou provždy promítlo. I když začal rovněž dirigovat, jedním z nejlepších houslistů ale zůstává.

Peter Oundjian a Torontský symfonický orchestr, foto Ivan Malý Peter Oundjian a Torontský symfonický orchestrfoto: Ivan Malý

Torontský symfonický orchestr není přímo snad světové těleso, ale hraje velmi dobře, spolehlivě, kompaktně, plným zvukem. Virtuózně, v pěkném tempu, si v sobotu poradili s předehrou k Prodané nevěstě, i když možná ve výraze přece jen opatrněji, než zní tuzemský roztančený ideál. S pochopením pro její temnější dramatičnost i pro typické idiomy zahráli v pátek Dvořákovu Sedmou symfonii. Peter Oundjian, původně a dlouho houslista Tokijského kvarteta, není dirigentská hvězda, ale pamatujeme si, že před čtyřmi roky uvedl s pařížským rozhlasovým orchestrem na Pražském jaru Mou vlast – dostatečně sebevědomě, čitelně, zdařile. A také tentokrát, v čele vlastního orchestru, působil zasvěceně, co se týče naší hudby. I co se týká světového repertoáru. Bartókův Koncert pro orchestr je barvitý, výrazný, trochu kaleidoskopický. Poradil si s ním dostatečně zajímavě a hráči - jedna čest. Podobně jako Dvořákova symfonie o den dříve, i tato partitura mohla ovšem dostat ještě víc interpretační osobitosti, tedy neutuchající proměnlivost a jedinečnou vypointovanost. Právě tady je možné už tušit limity orchestru a jeho šéfdirigenta… 

Ještě jedno jméno však nepadlo - Oskar Morawetz (Moravec). V Torontu se usadil s rodiči ve třiadvaceti, na začátku války, před kterou uprchli z Československa. Stal se skladatelem a hudebním pedagogem, u nás se na něj zapomnělo, což změnil až rok 1989…  Zemřel před deseti lety. Hosté zařadili na úvod prvního koncertu Morawetzovu Karnevalovou předehru z roku 1945, nedlouhou efektní skladbu s neotřelými fanfárovými motivy. Zahráli ji pak v sobotu ještě jednou, jako druhý ze tří přídavků – mezi Chačaturjanem a Elgarem. Zajímavé a záslužné obohacení obou koncertů.

Karel Ančerl, tehdy druhé desetiletí šéfdirigent České filharmonie, opustil Československo po sovětské okupaci. Do Toronta měl pozvání, které zvažoval, a politická situace roku 1968 mu rozhodování usnadnila. Jeho působení nebylo dlouhé, zemřel v roce 1973, tedy před 44 roky. V Torontu na něj vzpomínají. Hledat nicméně v dnešní hře tělesa ještě jeho dědictví? To by bylo asi dost odvážné. 

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.