středa, 12. prosinec 2018

K čemu je smrt dobrá? Viklického opera nově v Olomouci

Napsal(a) 

Michaela Zajmi, foto Festival OS Michaela Zajmifoto: Festival OS

Olomoucký festival Opera Schrattenbach 2018 dospěl v neděli 9. prosince zdárně ke svému závěru. V rámci posledního desátého koncertu zazněla v prostoru Husova sboru komorní opera „o lásce a posledních věcech člověka“ Oráč a Smrt olomouckého rodáka, předního jazzového klavíristy a všestranného skladatele Emila Viklického.

Přibližně sedmdesátiminutové dílo má však blíže k oratoriu a bylo napsáno již v roce 2002. Libreto sestavil Dušan Robert Parisek podle středověkého dialogu Jana ze Žatce Der Ackermann aus Böhmen. Zachoval v něm archaický jazyk včetně latinských glos, jež přidávají textu na autentičnosti. Hlavní postava – Oráč, prototyp vzdělaného člověka – sužována žalem nad ztrátou milované ženy rozmlouvá s personifikovanou Smrtí. Libreto více než 600 let staré tak rozehrává způsobem aristotelské dialektiky nanejvýš nadčasovou diskusi o životě a smrti, jejich vzájemném působení a podmíněnosti, smyslu života, víry a světa. Realizační tým v čele s Kateřinou Zahradníčkovou připravil u příležitosti životního jubilea autora nové nastudování, které se ukázalo být více než důstojným darem i poklonou jeho dosavadnímu přínosu hudbě.

V roli Oráče se představil Aleš Briscein, který dílo premiéroval již v původním berlínském nastudování před šestnácti lety. Tenorista disponuje kulatým znělým hlasem s příjemnou barvou, jež si dokázal udržet i ve vysokých polohách. V počátečních exklamacích se zdálo, že mírně forzíruje – je však otázkou, zda se komplikovaný, místy až atonální part dá zpívat i jiným způsobem. Ovšem v samotném závěru prokázal široké spektrum možností svého hlasu od měkkého lyrického nasazování tónů až po exaltovaná zvolání k samotnému Bohu. 

Aleš Briscein, Michaela Zajmi, foto Festival OS Aleš Briscein, Michaela Zajmifoto: Festival OS

Mezzosopránový part Smrti též vyžaduje pěveckou zdatnost. Obtížnost její role spočívá jednak ve zpěvu poloh kolem přechodných tónů, ale i častém využívání hrudních rejstříků a jejich následném vynesení do vyšších pozic hlasu. Michaela Zajmi tyto plynulé přechody do hlavových tónů zvládla bez jakéhokoliv zaváhání a její hlas byl zvukově vyrovnaný v celém svém rozsahu. Herecky pak předvedla neotřelou interpretaci smrti jako moderní, sebejistou a především přirozenou autoritu. I bez velkých gest bylo zcela zřejmé, že tento prostor patří jí.

Ostatně Smrt je na jevišti přítomna již od samého počátku – nejprve jako věčný princip, tiše stojící přímo před oltářem čelem k publiku. Oráč přichází, stejně jako archetypální Orfeus, rozmlouvat s vyšší mocí, přičemž neztrácí svoji důstojnost. V průběhu děje se jejich dialog stává překvapivě rovnocenným – ovšem pouze po dobu, kterou Smrt sama dovoluje. Nakonec se ukazuje, že je tato diskuse skutečně spíše audiencí u Smrti v jejím vlastním panství. Odlišnost názorových pozic podporuje i slyšitelné napětí mezi hlasy díky rozdílnému kompozičnímu přístupu ke každému z partů.

Aleš Briscein, foto Festival OS Aleš Brisceinfoto: Festival OS

Viklického syntetický hudební jazyk v sobě organicky spojuje širokou paletu inspirací. Dynamicky bohatá, melodicky hybná a svěží hudba dýchá s lehkostí, kterou duchovní tvorba počátku minulého století často postrádá. Velkorysé instrumentální plochy ponechávají prostor pro rozvíjení scénické akce, sborová čísla pak využívají zpěvnou melodiku lidového typu. Gradace fungují velmi efektivně a zároveň přirozeně, obvykle na základě výrazných repetitivních motivů. Dění bývá umístěno do vokálů, figurální doprovody jsou zde úspornější. Deklamace obou sólistů lze přirovnat k tradiční opeře, tedy čistý zpěv bez avantgardních interpretačních prostředků.

Co do instrumentace byl dvanáctičlenný komorní orchestr zastoupen pouze jedním nástrojem z každé skupiny. Výrazně odlišná oproti uzavřeným číslům je ouvertura – ta spíše než na jasných frázích staví na abstraktních, zvukově barevných plochách, v nichž se představují různé sekce orchestru. Zároveň v ní nejsou naznačeny žádné z motivů nadcházejícího příběhu. Viklický se nebrání ani zvukomalbě, jako v obrazu bouře či polnic zvěstujících hned v úvodu konec života. Prostor dostávají především dechy v čele s flétnou a anglickým rohem. Celkově byl zvuk sekcí umně vyvážený, až na mnohdy dost hlasité perkuse. Problematickým se však ukázalo zapojení digitálních varhan do produkce – syntetický zvuk se (ze své podstaty) dostatečně nespojil s akustickými nástroji v orchestru, navíc mohla být zřetelnější registrace. Dirigentka Ema Mikešková svým plným prožíváním hudby též pomohla energickému vyznění této interpretace.

Ema Mikešková, foto Festival OS Ema Mikeškováfoto: Festival OS

Dvanáctičlenný komorní sbor pod vedením Lenky Dohnalové-Mlynářové nastoupil na scénu efektním způsobem: zpěváci byli nejprve v civilu rozsazeni v předních řadách, v jeden moment se všichni zvedli a nastoupili na první sborové číslo. Sboristé byli zároveň skutečnou „třetí“ hereckou postavou a disponovali i největší pohybovou akcí oproti spíše statickým hlavním postavám. Navíc průběžně putovali prostorem kostela a starali se tak o zajímavé zvukové proměny, především v momentech, kdy stáli a zpívali za lavicemi s publikem. O pěveckých kvalitách pak přesvědčili především v závěru, kdy si poradili s náročnou intonací oscilující na dvou tónech.

Neokázalé, avšak o to preciznější režie se ujal Rocc. Skrze úspornou gestiku ústřední dvojice postav i výrazně stylizovaný pohyb sboristů rozvíjel hlubší významové roviny děje. Jednou z mála rekvizit bylo bílé plátno, jehož role se v každém obraze proměňovala. Jako úvodní odkaz na Pietu citlivým způsobem představovalo zesnulou ženu, později se stalo závojem oddělujícím svět živých a mrtvých a nakonec bylo ležérně přehozeno přes trůn Smrti. I samotné složky s notami, do nichž sólisté i sboristé nahlíželi jen občas, měly své místo v zapojení do děje: za všechny vyzdvihněme téměř přehlédnutelný moment proměny silové dynamiky mezi postavami, v němž Michaela Zajmi symbolicky sundala desky s notami Aleše Brisceina z hlavního stojanu a odložila je stranou, aby sem, přímo nad oltář, s tichou suverenitou položila své vlastní. Závěrečný obraz pak symboly přímo hýřil. Masky, s nimiž operovali sboristé, byly odevzdány Smrti k nohám, zatímco si ona sama během Oráčova zpěvu litanie k Božímu světlu pohrávala s plamenem svíce. Poselství tohoto díla k divákovi promlouvalo jasně: memento mori a carpe diem.

Nejnovější od Jana Burdová, Jan Borek

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.