Cyklus pěveckých recitálů zakončila 26. května na Pražském jaru americká sopranistka June Anderson . Po mezzosopranistce Magdaleně Kožené, barytonistovi Mathiasi Goernovi a tenoristovi Michaelu Schadem byla čtvrtou pěveckou hvězdou našeho nejstaršího a nejznámějšího festivalu.
Jestliže večery Magdy Kožené a Mathiase Goerna byly skutečnými lyricko-intimními liederabendy a recitál Kanaďana Schadeho byl již více extrovertní, pak vystoupení Andersonové nechalo diváky v pražském Rudolfinu nahlédnout i do operního světa. Program byl velmi pestrý jak co se týká repertoáru, tak výběrem jazyků, kterých vystřídala celkem šest – angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu, italštinu a španělštinu.
V úvodním bloku arií antiche zazněla hudba Alessandra Scarlattiho (Gia sole dal Gange ), Antonia Cestiho (Intorno all´idol mio ) a Giovanniho Paisiella (Il mio ben quando verra ). Anderson ukázala stále ještě velmi dobrý, krásně barevný hlas, který však začíná plíživě napadat stárnutí a útlum, což se nejvíc projevuje ve vyšší poloze ostřejšími tóny, lehkou distonací a častými přídechy. Prostě už není v tak brilantní formě jako když před deseti lety nahrávala pro Philips s Riccardem Mutim Rossiniho Jezerní pannu . Bohužel podobnými neduhy trpěly i čtyři operně laděné písně Ference Liszta. Slavná scéna Markétky z Gounodovy opery Faust by jistě dojímala víc, kdyby v ní bylo více lehkosti a samozřejmé technické elegance. V ruském minibloku písní Čajkovského a Rachmaninova, zpívaných poněkud amorfní ruštinou, byla nejlepší první z nich – Čajkovského Och, tak mne miloval. Sugestivní atmosféru měly Cuatro madrigales amatorios Joaquína Rodriga. Přímo vzorově zazpívala zvláště poslední z nich – De los álamos vengo, madre. Na závěr zařadila čtyři písně Kurta Weilla, jež nepochybně může zpívat i operní diva, ale přece jenom více se hodí pro kabaretní a šansonově-muzikálové zpěvačky typu Ute Lemper. V operních přídavcích se potvrdil můj pocit z celého večera. June Anderson zpívá stále dobře, má svůj velký šarm, ale už nepatří mezi nejlepší sopranistky světa a je spíše pomalu hasnoucí hvězdou.
Klavírním doprovazečem June Anderson byl v Praze Jeff Cohen , který proslul nahrávkami písní a kabaretních songů s Ute Lemper. Je to jistě skvělý pianista, bohužel pro něho byla jeho hra poměřována výkony Grahama Johnsona a Malcolma Martineau, kteří na letošním Pražském jaru za klavírem spolupracovali se Schadem a s Koženou a kteří jej předčili jak technicky, tak výrazově.
