pondělí, 17. srpen 2009

Juliette jako symfonická partitura

Napsal(a) 

Jiří Bělohlávek přidal v Londýně k předchozím novým úspěšným koncertním uvedením Janáčkových oper Výlety páně Broučkovy a Osud (a k Řeckým pašijím zařazeným takto již na konci 90. let) další položku – Juliettu Bohuslava Martinů. Surrealistickou a snovou operu předestřel publiku abonentních koncertů „svého“ Symfonického orchestru BBC v sále Barbican (27. 3.) jako omamnou symfonickou partituru, plnou impresí, barev, poetismu i humoru. Ještě více než jako „Snář“ vyznělo autorovo první skutečně velké operní dílo zcela správně jako mimořádně intenzivní lyrická báseň.

Magnetem koncertu byla nesporně Magdalena Kožená v titulní roli. V Praze už zpívala na koncertě nově objevené Tři fragmenty z Julietty, nyní její podmanivý projev s mimořádným kouzlem v hlase prostoupil celý děj. Sopránová poloha jí nedělá problémy, přirozená mezzosopránová barva je obohacením. Postava Julietty, vysněné a stále unikající, stojí její interpretaci ideálně na pomezí šarmu a odtažitosti, fantazie a reality, vstřícnosti a nedosažitelnosti, chvilek souladu i vzájemného nepochopení. Snad ještě důležitější je ovšem v tomto podivuhodném díle Michel, skutečný subjekt příběhu. Americký tenorista William Burden je pro tuto postavu, toužící, nechápající, nechtějící se vrátit do skutečnosti, stejně ideálním představitelem jako Kožená pro Juliettu. Jeho příjemně posazený i vedený lyrický hlas je schopen měkkosti i vypjaté citovosti, vyjádření okouzleného štěstí i nešťastného zoufalství, pěvec má výdrž. V desítce dalších sólistů (mezi nimiž byl i český basista Zdeněk Plech ), z nichž každý, jako je tomu ostatně i na divadle, zpíval několik rolí, mimořádně zaujal ještě švýcarský tenorista Andreas Jäggi , zejména v kanceláři snů dávající postavě úředníka velkou životnost; byl to – společně s Burdenem – zejména on, kdo provedení dodával na potřebných místech humornější momenty, které jsou v absurditě města bez paměti latentně přítomny, ale zdaleka ne vždy v inscenacích zdůrazňovány. Zpívalo se ve francouzštině ve verzi připravené skladatelem jako překlad českého libreta. Režijní vklad Kennetha Richardsona byl proto pro ohlas večera velmi důležitý: koncert doplněný o anglické titulky byl obohacen o poloscénické prvky, ať už šlo o kostýmy, příchody, odchody, či o gesta a mimiku, aniž by cokoli přesáhlo únosnou mez či způsobovalo hluk. Výborně navštívený koncert byl díky neznámému dílu očekáván jako událost a událostí se nesporně stal. Možná je škoda, že Jiří Bělohlávek sáhl k některým škrtům – například výstup strojvedoucího v přehlídce snících postav docela chyběl. Jinak ale s nadhledem a jistotou podtrhl intenzitu lyriky a sílu náladovosti této partitury, aniž by usiloval o vyvolání pocitů existenciální nejistoty či kafkovské bizarnosti. Zcela si auditorium podmanil. Vedle svých českých kreací se ovšem český šéfdirigent v Londýně věnuje i světovému a také současnému britskému repertoáru. Situaci, že by snad přemírou hudby své vlasti nudil, určitě nedopustí. Když jde o projekty takové síly, jakou měla Juliette, nic takového ani nehrozí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.