úterý, 5. listopad 2002

Julietta a La Bohéme

Napsal(a) 

Julietta a La Bohéme Julietta a La Bohéme
V roce 1937 nebylo již žádnou novinkou začít operu sekvencí zvětšených kvart, ale zdá se, že Martinů to nijak nevadilo. V tomto roce dokončil svou operu Julietta na libreto podle námětu hry svého přítele Georgese Neveuxe a Martinů byl s výsledkem velmi spokojen. "Zpola ve snu, zpola v realitě" by mohlo být mottem opery, která osciluje mezi dvěma světy, a této atmosféry dosáhl Martinů mistrovsky už v prvních čtyřech taktech, které se posluchači nechtěně trvale vryjí do paměti. Skladatel, jako často předtím, si nelámal hlavu problémem novátorství, ale možná více než kdy jindy chtěl za pomoci několika vstupních intervalů navodit iluzorní, prchající atmosféru, která je v opeře neustále přítomna. Julietta je pravý opus magnum, který je navíc někdy také velice zábavný. V Bregenzi byla režijní vize Katji Czellnik položena na operu jakoby těžký, tmavý závoj a i když byla produkce vypracována s oslnivým stylem, přece jen byla trochu příliš seriózní na "lyrickou zpěvohru ve třech dějstvích", jak Martinů svou operu nazýval. V této produkci byste nenašli ani stopu po humoru, který je jedním ze základních aspektů Julietty a který tu byl úplně potlačen. Přesnější by možná bylo, že byl nahrazen neustále přítomnou sekvencí symbolů reprezentovaných charaktery-karikaturami, které byly na jevišti vždy po ruce, a homogenním poselstvím jakési abstraktní bolesti života s jeho smutnými schématy a jeho nedosažitelností. Ale když se na to podívám z poněkud optimističtější strany, tak právě tato produkce mi dala důvod k přemýšlení nad vskutku obrovským interpretačním potenciálem Julietty. Konkrétně v tomto provedení idea, nebo výpověď, byla dominantní a podrobilo se jí také "průmyslově" laděné jeviště a nápadité kostýmy (Ramona Baldreich a Christiane Heilmann ) jakoby v duchu 80. let i v globálu nadstandardní pěvecká a herecká stránka. Designérce Vere Bonsen se povedlo velice úspěšně proměnit obrovský jevištní prostor v pravý klad tím, že umístila impresivně režírované surrealistické, šedé, bizarní ansámblové scény do něčeho, co vypadalo jako útroby staré vodní hráze. Polámané stoličky, stoly, kusy nábytku, loď, kolo vyrobené z obalu violoncella, křídlo - Juliettin dům, zeměměřič, osoba "dezinfikující" minulost odstřikovačem, tanečníci v středních letech stejně jako intenzita světla, všechny tyto symboly nechaly obecenstvo v reflektivní náladě. Michel (Johannes Chum ) měl mnoho důvodů k tomu, aby se cítil jako mimozemšťan v městě plném divných charakterů, kde i věštec nevěštil budoucnost, ale minulost. Chum zvládl velice náročnou roli (navíc postavu, která je skoro neustále v ději přítomná) velmi dobře. Nejenomže jeho přesvědčivý a přirozeně plynoucí tenor nejevil žádné známky únavy, a to i po 150 minutách, kdy byl stále v centru pozornosti, ale lahůdkou bylo i jeho herectví.

Julietta a La Bohéme Julietta a La Bohéme
Surreální divadlo začalo pádem z hory knih. Kromě Michela je v Juliettě ještě 27 dalších rolí, některé větší, jiné menší a nakonec ty, které mohou být v každém z třech dějství zaměněny plus sbor (Bregenzer Festspielchor a Kornmarktchor ). Julietta Eva-Maria Westbroek měla více dramatický než lyrický tón, třebaže Julietta nemá v opeře velkou roli. Ostatní zpěváci byli obsazeni také velmi dobře. Z "davu" vyčnívali Eberhard Francesco Lorenz (Komisař /Lesní hlídač/Úředník), Susanne Reinhard (Malý Arab/První pán/ Vykladač karet/Mladý námořník/Mladý Michel) a Matteo de Monti (Muž s helmou/Obchodník se vzpomínkami/Žebrák). Díky vynikajícímu vedení dirigenta Dietfrieda Berneta byl zvuk Vídeňských symfoniků naprosto vyvážený. Hra orchestru byla slyšitelně protkána důrazem na detaily a formovala lyrismus náročné partitury způsobem, který "chytí za srdce" a inspiruje. Je třeba dodat, že část úspěchu této produkce u lokálního i mezinárodního obecenstva (mimochodem tvořilo jej mnoho mladých lidí) spočívalo v rozhodnutí přeložit libreto do němčiny (překlad Aleš Březina ), což byl dobrý nápad, vezmete-li v úvahu množství mluveného textu.

La bohéme , která byla další produkcí z festivalové operní nabídky, přinesla úplně jiný zážitek. Okázalá produkce Richarda Jonese , který je v Anglii již režisérskou hvězdou, a Antonyho McDonalda se odehrávala na třech gigantických stolech a stoličkách, právě takových, které se vám ihned připomenou z pařížských kafetérií a které dominovaly rozlehlému horizontu Bodamského jezera. Procházejíc se po nábřeží s jevištěm zasazeným do jeho hladiny a pozorujíc zvědavé turisty chodící po jevišti, jen těžko jsem si dovedla představit, jak tato částečně extrémně intimní a částečně extrovertní opera může být provedena na tak obrovité scéně. Nicméně nekryté hlediště s výhledem na jezero a s kapacitou několika tisíc diváků a s výjimečným pohledem na tmavě rudé slunce pomalu se potápějící do jezera za zvuku árie O soave fanciulla! umí zázraky.

Wiener Symphoniker pod taktovkou energického Ulfa Schirmera a pěvci byli amplifikováni, takže přirozené zvukové dimenze nehrály moc signifikantní roli jako je tomu v divadle. Slůvko "okázalý" asi nejlépe vystihuje to, co se odehrávalo na scéně se stovkou mladých lidí v ultramoderních kostýmech, s neustálým přílivem nových charakterů, barevně pestrými scénami, neustálým pohybem a akčními změnami. Dokonce by se dalo říci, že jeviště mělo větší váhu než hlavní postavy. Možná, že finální scéna, během které se Rodolfo (26. 7. Alfredo Portilla ) díval na umírající Mimi rezervovaně z dálky (Mary Plazas ), se zdála poněkud zvláštní, ale když se dlouhý aplaus a výborně zrežírovaná "klaněčka" vytratily do tmy, šťastný dav, směřující k nejbližšímu bistru pro horký nápoj, si povídal jenom o "La bohéme". To je jistě dobré vysvědčení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.