neděle, 11. březen 2018

Julia a Julianna v Praze a v Brně

Napsal(a) 

Julia Fischer a Julianna Avdějeva, foto Filharmonie Brno Julia Fischer a Julianna Avdějevafoto: Filharmonie Brno

Na začátku sezony 2017/2018 jsem byl potěšen umem managementu FOKu, že ohlásil na 7. březen 2018 recitál houslistky Julia Fischer a klavíristky Julianny Avdějevy. Bylo to ambiciózní a světové. Zároveň jsem se zhrozil, že budou hrát ve Smetanově síni Obecního domu, prostoru, kam jde umístit ledacos, jen ne recitál komorní hudby. Něco takového by se jistě mělo uskutečnit ve Dvořákově síni Rudolfina. Ta sice byla ten večer volná, ale chápu, že vzhledem k natáčení Čajkovského domácího pána pro firmu Decca od 5. do 8. 3. a v blízkosti udílení Českých lvů asi nebylo možné predikovat, jestli bude sál večer volný. Takže koncert se konal v nevyhovující prostoře v konstelaci, kdy bylo do vyprodanosti daleko a kouzlo osobního zvukového kontaktu si dopřávalo jen asi tak prvních pět řad.

Brahmsovu Sonátu A dur op. 100  jsem slyšel nesčíslněkrát. Housle zněly noblesně, uhlazeně, což je však pro tuto hudbu (a v této akustice) málo. Klavír byl zvukově zemitější a nosnější. Pojetí Julie Fischer připomínalo Hilary Hahn, nicméně nebylo v detailech tak zajímavé. Přiznávám, že je mi bližší tónově plastičtější a výbušnější interpretace Janine Jansen, Renauda Capuçona nebo Leonidase Kavakose. Dokonce bych dal přednost i v něčem diskutabilnímu podání Anne-Sophie Mutter. Navíc v první větě jsem poprvé slyšel od paní Fischer ne zcela čisté tóny. Zato druhá věta byla skutečným tranquillem. Po Brahmsovi zazněly Mýty Karola Szymanowského. Nevzpomínám si, kdy jsem je v Praze slyšel, z čehož soudím, že i pro část nevhodně tleskajícího publika to bylo dílo nové. Nádherná hudba se těžko snášela s patetickými štukovými  skupinami Vyšehrad a Slovanské tance po stranách podia od Ladislava Šalouna a s totálně chladnou akustikou. Je to velmi delikátní hudba, kde záleží na každém detailu, na každém citovém poryvu. Provedení bylo pro mě dokonalé! Paní Fischer má fantastickou pravou ruku a paní Avdějeva snad nekonečné spektrum úhozu. Pro mě to byl i v takovém sále vrchol večera.

Druhá polovina večera patřila Sonátě D dur op 134 Dmitrije Šostakoviče. Opět hudba, která do tohoto sálu vůbec nepatří. Skladatelova meditace ze závěru života, naplněná propadem do pesimismu a nicoty, filozoficky souzní s Violovou sonátou či posledním smyčcovým kvartetem a obě hráčky daly do svého výkladu vše, sarkasmus i smutek, intimitu. Můj dojem? Jakoby byly za stěnou, jakoby hrály „vzdálenému milému“. Na technicky exponovaných místech se zvuk klavíru sléval, což bych nekladl za vinu pianistce. Přídavek byl však veskrze pozitivní. V kouzelně zahraném Scherzu se vrátily k Johannesu Brahmsovi.

Dramaturg FOKu Martin Rudovský sliboval „pamětihodný večer“.  Nádherným Szymanowským i Šostakovičem a akustikou skutečně pamětihodný byl. Kvůli zarámovaní recitálu budu nakonec asi více vzpomínat v případě Julie Fischer na provedení Druhého houslového koncertu Bohuslava Martinů s Davidem Zinmanem a Českou filharmonií v roce 2015… Pražským symfonikům bych moc přál nový velký sál, kde by byli správci či spolusprávci, se světovou akustikou.

Luboš Stehlík

 , foto Petr Dyrc/FOK foto: Petr Dyrc/FOK

Nenucená elegance s Julií Fischer a Juliannou Avdějevou

Díky svému recitálovému turné po Evropě zamířila dvojice sólistek také do brněnského Besedního domu. Houslistka Julia Fischer a klavíristka Julianna Avdějeva přednesly díla Johannese Brahmse, Karola Szymanowského a Dmitrije Šostakoviče. Koncert tak opsal vývojovou křivku, ve které načrtnul proměny houslové a klavírní sonáty 19. a 20. století.

Program, koncipovaný chronologicky, zahájila Houslová sonáta č. 2 A dur Johannese Brahmse. Třívětá skladba, která až na občasné výjimky zůstává v poklidném, skoro lenošivém tempu, jen stěží může sloužit jako dílo určené pro virtuózní interpretaci. Skladba naopak dává vyniknout melodickému cítění hudebníků a jejich schopnostem o zvýraznění vnitřní lyriky díla. Brahmsova sonáta staví především na něžném souznění klavíru a houslí a dlouhé tóny obou přímo vybízí k jedinečné dynamice interpretace.

Z technického hlediska nelze sólistkám vytknout zhola nic – plně znějící dvojhmaty, intuitivní práce s dynamikou, křišťálová čistota tónu houslí i výtečný úhoz, nepřehnaná pedalizace a jasné a čisté frázování klavíru. Nešlo si nepovšimnout také poučeného vibrata houslistky, která skutečně zdobila pouze důležité tóny a naopak tam, kde se lépe vyjímal čistý tón houslí, nevibrovala téměř vůbec. Ve vší té čistotě a technické preciznosti se však občas ztrácel cit. Ne že by snad sólistky nesledovaly vnitřní logiku díla, naopak! A tam kde dílo sklouzávalo ke křehkým momentům, dokázaly výtečnou prací s dynamikou a barvou tónu podtrhnout výsledné vyznění skladby. Občas by však mírně dramatičtější a vyhrocenější výraz interpretaci prospěl.

 , foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Na poklidné a lehce houpavé rytmy Brahmsovy sonáty navázaly Mýty Karola Szymanovského. Dílo sestává ze tří poém pro housle a klavír inspirovaných mýtickými příběhy. Szymanovski představuje jednoho ze zakladatelů polské moderní hudby a hudební jazyk Mýtů můžeme s klidem označit jako impresionismus. Z hlediska technické náročnosti představuje skladba rozhodně větší výzvu, než umírněná a blahosklonná skladba Brahmsova. Přesto nesklouzává k pouhé fascinaci technikou a veškeré zvukomalebné prvky, které se ve skladbě objevují a které současné fungují jako prezentace sólisty, používá účelně, a především v souladu s hudebním sdělením. Elegance a lehkost s jakou sólistky měnily závažnost a náladu hudebního sdělení se snoubila s pochmurnou a nezemskou hudbou Szymanovského Mýtů. Každičká křehká a tesklivá melodie, kterou housle začaly v nejvyšších rejstřících a tiché dynamice, zněla čistě a prostě, bez zbytečného a hraného patosu. A zde se právě projevilo, jak velkou si daly obě interpretky práci s vystižením nálady díla; úhoz klavíru, vibrato houslí, dynamika a především výraz – to vše bylo v každé skladbě diametrálně odlišné. Přestože teorie říká, že takto by měl každý sólista přistupovat k hudební matérii, zkušenost z mnoha koncertů hovoří o opaku. Stává se, že i světoznámí houslisté se evidentně velmi neradi vzdávají svého osobitého výrazu, což nemusí být problém, dokud Mozart nezní jako Šostakovič nebo naopak. Vrcholu interpretačních dovedností dosáhly interpretky v Sonátě pro housle a klavír Dmitrije Šostakoviče. Výtečný dialogický princip houslí a klavíru tu nefungoval pouze na papíře, ale především v sále Besedního domu.

Lukáš Pavlica

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.