středa, 31. březen 2010

Jubilejní Letní slavnosti staré hudby

Napsal(a) 

Ensemble Zefiro (Pastorale), foto Zdeněk Chrapek/LSSH Ensemble Zefiro (Pastorale)foto: Zdeněk Chrapek/LSSH

Zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak – Letní slavnosti staré hudby se v Praze letos konaly už po desáté (23. 7. – 11. 8.). Prostor recenze podrobnější bilancování neumožňuje; nezbývá tedy než se jen omezit na konstatování, že tento festival, jenž roku 2000 po svém (a výtečně) navázal na mezinárodní Slavnosti staré hudby, které se v Praze konaly v letech 1991 – 1994, od té doby vyrostl v akci evropského významu – a že dokázal to, co se ještě v prvních letech porevolučního svobodného vývoje českého (tehdy ještě československého) hnutí za poučenou interpretaci starší hudby zdálo téměř nemožné: vytvořit novou, vlastní vrstvu publika (nejpřípadněji popsatelnou anglickým termínem „followers“, který v češtině nemá stoprocentně odpovídající ekvivalent) a v současné době, krizi navzdory, vyprodávat „kamenné“ domy – Státní operu, Smetanovu síň a naposledy (ale ne poprvé) i Rudolfinum. Letní slavnosti staré hudby dnes spolupracují s prestižními festivaly staré hudby, jsou členem špičkové evropské hudební organizace REMA (Réseau européen de musique ancienne/European early music network) a zvou do Prahy světově proslulé sólisty a soubory: shrnuto a podtrženo, představují vážnou konkurenci mnohem déle existujících českých „tradičních“ festivalů.

Desátý ročník, jehož heslem byly „proměny lásky“, začal 23. 7. znamenitým koncertem svého „rezidenčního souboru“ Collegium Marianum , který je zároveň pořadatelem festivalu. V kostele sv. Šimona a Judy uvedl tento ansámbl, o jehož řízení se tentokrát podělily koncertní mistryně Cecilia Bernardini a umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová , pod záhlavím „Amor divino“ duchovní árie Jana Dismase Zelenky, Francesca Manciniho, Jana Antonína Reichenauera, Johanna Adolfa Hasseho a Baldassare Galuppiho, z nichž většina pocházela z hudební sbírky katedrály sv. Víta a dočkala se tímto způsobem své novodobé premiéry; autory instrumentálních skladeb, které se s nimi střídaly, byli Johann Joseph Fux, František Ignác Antonín Tůma a Pierre-Gabriel Buffardin. Provedení všech čísel programu bylo vynikající – zřetelně ukázalo, že se Collegium Marianum přes mládí svých členů už přeneslo přes práh zralosti; vysoký standard koncertu podtrhla jak skvostná flétnová hra Jany Semerádové, tak účast vynikajícího mladého francouzského kontratenoristy Damiena Guillona , který se s podivuhodnou lehkostí přenášel přes záludnosti krajně obtížných pěveckých partů (za připomenutí tu stojí to, že dnes znovu objevovaný pražský skladatel Reichenauer rozhodně v tomto směru nezůstal ve stínu svých známějších současníků; poměrně nedávné dělení starší hudby na několik slavných jmen a „Kleinmeistery“ je dnes neudržitelné).

Festivalový koncert 26. 7. představil v Anežském klášteře v programu „Kvítí mezi trny“ teprve loni založenou ženskou „scholu“ Tiburtina ensemble , kterou vede Barbora Sojková a jejímiž členkami jsou zpěvačky, které mají bohaté zkušenosti z provozování barokní hudby. Tato skutečnost představuje při přednesu středověkého jedno- a vícehlasého repertoáru zjevnou výhodu – antifony, litanie, moteta, responsoria a další repertoár, vybraný z francouzských a českých pramenů, zněly v tomto provedení vroucněji, než bývá zvykem; citová odtažitost, charakteristická pro většinu podobných souborů, tu chyběla. Perfektně připravený koncert nechal otevřenou jednu otázku: italianizaci latinských textů. Ta by si vyžadovala důkladný rozbor – to, že se jiné středoevropské země striktně drží „klasické“ výslovnosti, volá po diskusi hudebníků s lingvisty.

S interpretačními zvláštnostmi „krajového“ charakteru se festivaloví posluchači setkali víckrát; zvlášť pozoruhodný byl v tomto směru koncert španělského souboru Forma antiqva , který se představil v sestavě barokní kytara, teorba a cembalo, a v Trojském zámku 27. 7. doprovodil zpěvačku Marii Espadu v „Dramatu lásky“ – kantátách Domenica Scarlattiho, proložených instrumentálními skladbami Georga Friedricha Händela a fandangovými variacemi. Pro Iberský poloostrov a Jižní Ameriku charakteristická nástrojová kombinace dala programu jižní kolorit, zvlášť působivý ve Scarlattiho kantátách, kde Maria Espada do detailu vystihla proměny nálad každého z milostných textů; pro Středoevropana exotický, ale i navýsost přirozený projev její i celého souboru zanechal nezapomenutelný dojem.

Další večer, „Romance“, přivedl 29. 7. do břevnovského kláštera dva polské umělce – sopranistku Annu Mikolajczyk a klavíristu Edwarda Wolanina , v jejichž provedení zazněly písně Fryderyka Chopina, výběr z jeho klavírních preludií a mazurky, které opatřila texty Louise Pomeyho skladatelova přítelkyně, proslulá zpěvačka Pauline Viardot-García. Tato část programu byla pro obecenstvo zjevně nejpřitažlivější (podobně tomu bezpochyby bylo i v době, kdy tyto vysoce virtuózní úpravy vznikly). Hudebně zajímavější však byly Chopinovy písně na texty polských básníků – na rozdíl od dobové české ohlasové tvorby kompozičně svobodnější, snad i proto, že skladby i verše vznikly v exilu, který poskytoval větší vyjadřovací volnost (otázkou ovšem je, zda českou tvorbu tohoto typu opravdu dobře známe a zda by si nezasloužila větší pozornost interpretů – možná bychom se dožili i překvapení). Edward Wolanin byl Anně Mikolajczyk při doprovodu výborným partnerem; jako sólista však podle mého názoru zůstal něco dlužen barevným možnostem klavíru, který podle nástroje vídeňského výrobce Conrada Grafa z doby kolem roku 1819 vyrobil Paul McNulty.

Echo du Danube (Sempre un po´di folia), foto Zdeněk Chrapek/LSSH Echo du Danube (Sempre un po´di folia)foto: Zdeněk Chrapek/LSSH

Dva festivalové ansámbly spadaly do kategorie „consort music“. První z nich, Echo du Danube z Rakouska, uvedl 2. 8. v letohrádku Hvězda pod titulem „Sempre un po‘ di follia“, který odkazoval k proslulé melodii, která se v podobě variací proplétala celým programem, ve zvukově nezvyklém, velmi atraktivním obsazení pouze strunných nástrojů (psalterium, harfa, loutna, viola da gamba) výběr z anglické, italské a španělské instrumentální hudby přelomu renesance a baroka. Druhý, La caccia , u nás snad poprvé představil typické sdružení britských profesionálních hudebníků téže doby – „broken consort“, sestavený z nástrojů strunných (loutna, cistra, bandora, viola da gamba) a dechových (zobcová flétna). 9. 8. přednesl v Martinickém paláci spolu se zpěvačkou Susan Hamilton program, sestavený z renesančních a raně barokních anglických písní a tanců autorů jak dobře známých, tak anonymních; anonymní píseň The dark is my delight (Tma je mou útěchou), kterou Susan Hamilton přednesla neobyčejně jímavě a s velkým kouzlem, dala večeru i název. (mf)

V letošním roce se pořadatelům LSSH podařilo nabídnout v jednotlivých koncertech setkání s hudbou od středověku až po 19. století. Vrcholný středověk a zejména raná renesance dominovaly v repertoáru německého vokálního souboru – pánského kvarteta – Stimmwerck , který vystoupil 4. 8. v Týnském chrámu. Profesionální vokální ansámbly, nadto takto specializované, jsou v českých zemích vzácností, což se patrně také pozitivně promítlo do značné návštěvnosti tohoto koncertu. Soubor vznikl roku 2001 a dnes představuje již velmi zkušený ansámbl, pro jehož zvuk je nejcharakterističtější vyrovnaný, sladce světlý témbr kontratenoristy Franze Vitzthuma . Hlasy všech zpěváků jsou měkké a dobře se pojí, při interpretaci soubor dbá na legato, jemnost a uměřenost zvuku; větší práce s dynamikou by ale mohla být přínosem. Na svém pražském vystoupení Stimmwerck představil program sestavený převážně z mariánských skladeb a motet na motivy Šalamounovy Písně písní . Navzdory tomuto vymezení, které představuje poslechově spíš náročnější repertoár, podařilo se celek dramaturgicky sestavit tak, aby kombinoval různé typy vokálního obsazení i stylová období a techniky (Binchois, Finck, Landini, Touront, Vailant ad.). Úspěšný koncert byl završen přídavkem – převážně homofonním Ave Sanctissima Maria od neznámého autora, jež takřka dokonale plynulo ve vznešeném prostoru Týnského chrámu.

Vynikající úroveň měl večer 5. 8. v Břevnovském klášteře, kde s komorní hudbou 1. pol. 18. století vystoupil proslulý italský Ensemble Zefiro . Již od prvních taktů Händelovy hobojové Sonáty F dur publikum obdivně sledovalo vytříbený a precizní výkon jednotlivých hráčů. Alberto Grazzi (barokní fagot) se zaskvěl především v známé Sonátě f moll G. Ph. Telemanna, Alfredo Bernardini (barokní hoboj a vedoucí ansámblu) snad nejvíce svůj nástroj rozezněl v Sonátě g moll Carla Philippa Emanuela Bacha. Luca Guglielmi nabídl výtečné provedení Koncertu d moll pro cembalo od Alessandra Marcella (transkripce J. S. Bacha). Svým sólovým kolegům zdatně sekundoval violoncellista Marco Ceccato , a tak skladby jako Pastorále a moll od C. P. E. Bacha nebo Trio c moll od Giovanniho Benedetta Plattiho patřily k vrcholům celého koncertu. Virtuózní pasáže té či oné skladby byly podávány s nenápadnou samozřejmostí, důraz byl kladen na plasticitu, živost hudebních myšlenek a promyšlenou rétorickou stavbu celku. Bernardini i celý ansámbl si domácí publikum nadto získal ještě závěrečným poděkováním v češtině a dvěma „českými“ přídavky – Burleskou od Františka Ignáce Antonína Tůmy a Adagiem z Koncertu pro hoboj a fagot B dur od Antonína Reichenauera. Doufejme, že toto setkání s Ensemble Zefiro nebylo ojedinělé...

Le Poeme Harmonique (Večer v Benátkách), foto Zdeněk Chrapek/LSSH Le Poeme Harmonique (Večer v Benátkách)foto: Zdeněk Chrapek/LSSH

Závěr letošního festivalu tvořilo vystoupení proslulého souboru Le Poème Harmonique (um. vedoucí Vincent Dumestre ), který se představil 11. srpna v Rudolfinu s komponovaným programem „Večer v Benátkách“. Dramaturgie byla velmi zdařilá – celý program sestával z děl raného italského baroka, která byla rozdělena do několika výrazově odlišných bloků, v nichž zazněly milostné písně, árie, villanelly, ale také (svého druhu) madrigalová komedie La barchetta passaggiera od Francesca Manelliho. Realizace byla „poloscénická“ – setmělé podium Dvořákovy síně bylo nasvíceno několika málo svíčkami ve svícnech a drobnými lampami nad notovými pulty (efektní bylo vzplanutí řady svíček v proscéniu v úvodu zmiňované „Barchetty“), téměř všechny skladby zpívali zpěváci zpaměti a s uměřenou dávkou barokní gestiky (režie Benjamin Lazar ). Mezi vrcholné zážitky večera patřila árie v recitativním stylu Chi non sa od Benedetta Ferrariho, kterou obdivuhodně přednesla Claire Lefilliâtre . Půvabná byla i závěrečná Manelliho trojhlasá villanella Acceso mio core na ostinátním basu s jemně, ale efektně pointovanými frázemi a citlivým doprovodem (vedle basové gamby dvě barokní kytary). Efektní přechod mezi úvodní recitativní scénou Dormo ancoraLamento della Ninfa vytvořila Mariniho houslová sonáta, kterou Olivia Centurioni zahrála zcela okouzlujícím způsobem, takže publikum mohlo jen želet, že další sonáta nebyla zařazena například mezi Ferrariho vokální skladby uprostřed programu. Celkově vysoký dojem večera byl bohužel poněkud umenšen dvěma aspekty. Zatímco paní Lefilliâtre disponuje sytým a ve výškách sice jasným, ale hutným (někdy zúženým) a trochu těžším sopránem a zpívá klasickou belcantovou technikou, trojice pánských hlasů (zejména oba tenoři) často tendovala k více otevřeným a vylehčeným tónům, jež sice samy o sobě tvořily krásné plochy, ale odlišných nosností a barev, které se dohromady s projevem sopranistky nepojily vždy zrovna nejlépe. Nejvíce tím utrpělo Monteverdiho známé Lamento della Ninfa (druhé provedení – jako přídavek – bylo lepší co do souhry, tak i vyváženosti témbrů). Také herecký projev jednotlivých zpěváků byl poněkud nevyrovnaný, což se ukázalo jak v komické hříčce La barchetta passagiera, tak v úvodním čísle večera, kdy Jan Van Elsacker přednesl Dormo ancora z Monteverdiho opery Il ritorno d’Ulisse in patria , tedy skladbu, jež k plnému úspěchu vyžaduje – zejména, je-li vytržena ze svého dramatického kontextu – skutečně přesvědčivý herecký projev. Než nehledě na tyto výtky, vyprodané Rudolfinum bylo výkony francouzských umělců nadšeno. Desátý ročník Letních slavností staré hudby tak skončil zaslouženě velkým úspěchem, který plně potvrzuje stálý, ne-li přímo rostoucí zájem o starou hudbu v Praze, stejně jako výborné kvality celého festivalu. (mn)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.