neděle, 4. květen 2014

Jubilanti Roku české hudby

Napsal(a) 

Jiří Bělohlávek a PKF-Prague Philharmonia, foto Morris-Media Jiří Bělohlávek a PKF-Prague Philharmoniafoto: Morris-Media
Orchestr PKF – Prague Philharmonia, donedávna Pražská komorní filharmonie, a s ním Jiří Bělohlávek přilákali do Španělského sálu na Pražském hradě (9. 4.) početné publikum. Naštěstí nešlo o formálně slavnostní koncert. Název večera Jubilanti Roku české hudby umožnil zařadit Pražské nokturno Petra Ebena a Slováckou suitu Vítězslava Nováka – a to rozhodně není banální výběr. Navíc se tento název ukázal být záměrně vtipným, tak trochu dvojsmyslným, protože se pod něj stejně tak vešel i Richard Strauss, který sice s českou hudbou nemá nic společného, ale má v jejím roce rovněž jubileum.

Ebenova Pocta Mozartovi, jak zní druhý název skladby, měla premiéru v polovině 80. let v Salcburku a nehrál ji tehdy nikdo menší než Vídeňští filharmonikové. Také následná tuzemská premiéra byla v dobrých rukou, existuje z ní dokonce záznam na deskách – jde o Wolfganga Sawallische s Českou filharmonií. Kompozice vychází z neotřelého nápadu, že Mozart nebyl jen to známé „sluníčko“, ale komplikovanější bytost, a přináší spíše posmutnělou náladovost než pouhou černobíle pozitivní pohodu. Motivky z Mozartovy hudby se ozvou, ale Pražské nokturno je kompozice s originální poetikou, naplněná vlastní Ebenovou hudební řečí, skladba dostatečně současná. Hrála se už opakovaně a je pravděpodobné, že má šanci zařadit se do repertoáru. Provedení bylo vzorové!

Jiří Bělohlávek a PKF-Prague Philharmonia, foto Morris-Media Jiří Bělohlávek a PKF-Prague Philharmoniafoto: Morris-Media
Novákova Slovácká suita není bohužel na programech koncertů tak často, jak by mohla. Tento večer vyzněla líbezně romanticky, snad až s lehkým nádechem impresionismu, jako skutečná klasika, jejíž interpretační podoba se nehledá, protože je s naprostou samozřejmostí dána a obecně sdílena. Opačnou výchozí pozici měla naopak Straussova partitura. Suita Měšťák šlechticem z hudby k Moliérově hře se u nás hraje málokdy, a tak bylo její uvedení pro interpretační přístup i celkový dojem bezmála normotvorné. Jiří Bělohlávek ji podal jako hudbu na pomezí typicky straussovské instrumentační barvitosti a zvukové apartnosti a méně obvyklé neoklasické lehkosti, jako hudbu dráždivě obojakou. Orchestr i v tomto případě, jako po celý večer, hrál nejen s přehledem nad celkem, ale i s velkou pozorností detailům, ve výsledku tedy zajímavě, naplno a směrem k dokonalosti. Odpovídá to pověsti PKF. Tento večer bylo opravdu těžké rozhodnout, jestli převažuje interpretační přinos programu nad dramaturgickým, nebo naopak.

Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.