Ebenova Pocta Mozartovi, jak zní druhý název skladby, měla premiéru v polovině 80. let v Salcburku a nehrál ji tehdy nikdo menší než Vídeňští filharmonikové. Také následná tuzemská premiéra byla v dobrých rukou, existuje z ní dokonce záznam na deskách – jde o Wolfganga Sawallische s Českou filharmonií. Kompozice vychází z neotřelého nápadu, že Mozart nebyl jen to známé „sluníčko“, ale komplikovanější bytost, a přináší spíše posmutnělou náladovost než pouhou černobíle pozitivní pohodu. Motivky z Mozartovy hudby se ozvou, ale Pražské nokturno je kompozice s originální poetikou, naplněná vlastní Ebenovou hudební řečí, skladba dostatečně současná. Hrála se už opakovaně a je pravděpodobné, že má šanci zařadit se do repertoáru. Provedení bylo vzorové!
Novákova Slovácká suita není bohužel na programech koncertů tak často, jak by mohla. Tento večer vyzněla líbezně romanticky, snad až s lehkým nádechem impresionismu, jako skutečná klasika, jejíž interpretační podoba se nehledá, protože je s naprostou samozřejmostí dána a obecně sdílena. Opačnou výchozí pozici měla naopak Straussova partitura. Suita Měšťák šlechticem z hudby k Moliérově hře se u nás hraje málokdy, a tak bylo její uvedení pro interpretační přístup i celkový dojem bezmála normotvorné. Jiří Bělohlávek ji podal jako hudbu na pomezí typicky straussovské instrumentační barvitosti a zvukové apartnosti a méně obvyklé neoklasické lehkosti, jako hudbu dráždivě obojakou. Orchestr i v tomto případě, jako po celý večer, hrál nejen s přehledem nad celkem, ale i s velkou pozorností detailům, ve výsledku tedy zajímavě, naplno a směrem k dokonalosti. Odpovídá to pověsti PKF. Tento večer bylo opravdu těžké rozhodnout, jestli převažuje interpretační přinos programu nad dramaturgickým, nebo naopak.
Psáno pro: HARMONIE 05/2014
