Josef Suk – Michal Müller – Antonín Dvořák

Soudobý skladatel uprostřed romantických velikánů? Asi první otazník, který vás napadne, když otevřete program koncertu, který se konal 7. února v komorní síni Pražského jara v kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici v Praze. Být v této trojici právě tímto skladatelem, asi bych se necítil právě nejlépe. Nicméně Klavírní kvartet českého soudobého autora Michala Müllera úspěšně zazněl v koncertním sále Novoměstské radnice již v minulém roce v rámci koncertu Světoví skladatelé XXI. století. Skladba, která byla pro Klavírní kvarteto Josefa Suka před časem vytvořena, se po pečlivě uváženém zkrácení v letošním roce dočkala nového provedení a – jak bylo možné konstatovat z reakce publika – i v této konkurenci obstála. Její neobvyklý název – Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) pochází ze stejnojmenné latinské knihy z roku 1486, popisující středověké procesy se ženami a s lidmi „spolčenými s ďáblem“. Čtyři alegorické obrazy skladby byly inspirovány právě toto knihou a (jak je uvedeno v programu) pojednávají o nebezpečné vlastnosti některých lidí svádět své nedobré vlastnosti, představy na druhé a provádět „hony na čarodějnice“ ať již vědomě, či nevědomě, pro uklidnění svého vlastního svědomí, že jsou zde i jiní, kteří také mají své temné stránky.

Při poslechu tohoto kvartetu, které je v podstatě komorní symfonickou básní, se ve vaší mysli již po zaznění prvního dramatického akordu klavíru objevují obrazy plné hrůzy, člověčího utrpení, nářku, zoufalství a beznaděje, vedoucí k až k poslední smrtelné křeči a rozplynutí se života v prázdno. Téměř jako ve filmu zde skladatel uplatnil své bohaté kompoziční zkušenosti s využitím široké škály kompozičních technik od modality přes polytonální partie až k organizované aleatorice. Teskně bolestná melodie violy ve třetím obraze v dočasně vládnoucí tonalitě je nejdojímavější částí celé skladby. V souladu s adekvátním vyjádřením obsahu využívá skladatel i nejrůznější efekty (dupání, akcentující dramatické akordy smyčců i klavíru, hru na preparovaný klavír).

Klavírní kvarteto Josefa Suka a Michal Müller, foto Tomáš Bělohradský

Nemalou zásluhu na spontánním přijetí skladby publikem ve zcela zaplněném sále mělo i přesvědčivé provedení členy Klavírního kvarteta Josefa Suka – houslistou Radimem Krestou, violistkou Evou Krestovou, violoncellistou Václavem Petrem a klavíristou Václavem Máchou. Asi nebude náhodou, že jsem si při poslechu kvarteta tohoto nástrojového složení vybavil shodu s gramatickou strukturou českého jazyka. Posuďte sami: ty housle – pomnožné číslo – a opravdu housle v rukou Radima Kresty znějí jako ideálně zmnožený zvuk houslové skupiny orchestru. Ta viola – ženského rodu – v rukou Evy Krestové překypuje vskutku ženskou něhou (ne náhodou jsou právě viole svěřeny nejniternější melodie všech tří autorů koncertu), to violoncello – středního rodu – spojuje oba již zmíněné nástroje v jeden nedílný celek a Václav Petr svou hráčskou náruživostí a rozvážným temperamentem tuto úlohu stoprocentně splňuje. A konečně, ten klavír  mužského rodu – může být svým převažujícím zvukem nebezpečným soupeřem, nicméně pokud na něho hraje hráč takových kvalit, jakým je Václav Mácha, zůstává i klavír zcela ve službách díla a jeho celkového vyznění. 

O kvalitách skladeb Roberta Schumanna (Klavírní kvartet Es dur, op. 47) a Antonína Dvořáka (Klavírní kvartet Es dur č. 2, op. 87) bylo již napsáno mnoho stránek. Na tomto místě bych jenom doplnil, že v rukou Klavírního kvarteta Josefa Suka obě díla ožila nestárnoucí krásou. Dík za to, že české zemi bylo požehnáno právě takovými muzikanty, které jsme měli možnost slyšet i obdivovat.

Sdílet článek: