Jonny v Národním divadle hraje, či snad vyhrává

Krenkova (Křenkova) opera Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) nadchla svého času celý operní svět. Můžeme ji označit jako tak zvanou Zeitoper, která vznikla v souladu s programem Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v umělecky svobodné poválečné Výmarské republice (1919-1933). Opera zažila svou světovou premiéru v Lipsku 10. února 1927 a vzápětí ji hráli téměř všude ve světě, mezi jiným také v pražském Novém německém divadle (nynější Státní opeře) už 16. června téhož roku. Křídla Jonnymu přistřihli němečtí nacisté, protože Krenkovu operu po svém nástupu v roce 1933 zařadili do složky Entartete Kunst (zvrhlé umění), do níž náležela také díla Arnolda Schönberga, Albana Berga, Kurta Weilla nebo Igora Stravinského a dalších.

Hudební řeč opery Jonny spielt auf má charakteristické rysy meziválečné doby. Je směsicí nejrůznějších hudebních stylů, najdeme v ní názvuky na raný romantismus, na hudební jazyk Igora Stravinského nebo Richarda Strausse, ale i pucciniovskou vypjatou zpěvnost a také doslovné citace jazzových melodií. Sám Krenek považoval svého Jonnyho za vážnou operu, jejímž hlavním hrdinou je skladatel Max, kladoucí si zásadní otázky týkající se jeho vlastního bytí. Podobně chápe i postavu zpěvačky Anity, jejíž charakter je o poznání komplikovanější a méně hluboký. Krenkovo přesvědčení o serióznosti této opery je zajímavým příkladem pro ty, kteří tvrdí, že operní režisér má bez výjimky vycházet ze skladatelových tvůrčích záměrů.

Jonathan Stoughton, foto Patrik Borecký

Krenkův Jonny je totiž už od samého začátku artefaktem, který si žije svým vlastním životem nezávisle na svém autorovi. Z dnešního pohledu je skladatelova hudba ve spojení s jeho vlastním libretem jakousi dobovou koláží hudebních stylů, která spontánně vzbuzuje touhu hrát tuto operu na ostří nože, v žádném případě však ne jako operu smrtelně vážnou. Složitost interpretace Jonnyho spočívá v neustálém balancování nad tragikomickým základem této opery, jež si mimo jiné všímá typických rysů středoevropanů a jejich cesty za americkým snem. Krátké pestré dramatické situace mohou vzbudit mylný dojem, že klíčem k rozluštění jejích záhad může být pouhá hravost. Domnívám se, že je tomu právě naopak. Dílo je natolik svérázné a neustále proměnlivé, že je třeba vycházet právě z jeho formálních daností. Originalitu základní hudebně dramatické struktury pominout nelze. Pan režisér David Drábek si této zákonitosti zjevně nepovšiml a improvizoval na jevišti po celou dobu bez sebemenší návaznosti na základní vlastnosti operního díla. Tak se stalo, že koloroval průběh inscenace postavičkami, které vymyslel, aby pobavil obecenstvo a patrně i sám sebe. Tři “komičtí“ trpajzlíci, lední medvěd i méďa na hraní, svišť, yetti, karikovaní lyžaři jeviště zaplňovali bez ohledu na dramatickou stavbu libreta a muziky, chvílemi tu bylo duchaprázdno, ba nuda.

, foto Patrik Borecký

Další rezervy zůstaly nevyčerpány ve tvorbě postav a situací, nekonečné gagy postrádaly pointu. Skladatel Max v podání britského hrdinského tenoristy Jonathana Stoughtona sice zpíval obtížný pěvecký part na poměrně vysoké úrovni, postava Maxe mu však zůstala zcela utajená. Stál a zpíval. Trochu podobně vypadala i postava zpěvačky Anity zazpívané velmi spolehlivě Petrou Alvarez Šimkovou. Oba pěvci zjevně nevěděli, jak mají své role pojmout, byli v projevu rozpačití – ani ryba ani rak, ani vážní či snad záměrně přehnaně vážní hrdinové, ani karikatury či něco prokazatelně jiného. Stejně dopadl také houslista Daniello Igora Loškára. Situace se řešila mimo hlavní postavy vlezlou přítomností zvířátek či trpaslíků. Mix nebo střet vážných prvků (Max, Anita, sborový Hlas ledovce) a prvků komických se nekonal, spíš na jevišti vládla atmosféra patrně i záměrné trapnosti. Přece však jedna z figur uprchla té podivné šedi. Kontrastní postavu svižného Jonnyho svěřilo Národní divadlo (Státní opera) Jiřímu Rajnišovi, členovi sekce Junge Ensemble drážďanské Semperoper, který zpíval svůj part s patřičnou lehkostí i v jazzově inspirovaných partiích a doplnil jej také o vylehčenou pohybovou kreaci. V jeho případě dobře zafungovala choreografie Adély Laštovkové Stodolové, která občas působila až přebujele (taneční kreace alpské protěže apod.), což nelze choreografce pochopitelně vyčítat, když hlavní slovo má režisér.

Jiří Rajniš, foto Patrik Borecký

Scéna Jakuba Kopeckého uzavřela prostor do „krabice“ (po brněnské Bystroušce znovu), do které vsunoval dodatečná jevištní pódia k upřesnění prostředí. Jeho světelný design působil značně nedopracovaně. Kostýmy Tomáše Kypty zaujaly svou charakterotvorností, nápaditými střihy a neotřelou barevností, která užívala jak principu tón v tónu, tak přesně volených prudkých kontrastů.

Dirigent Stefan Lano, první dirigent Německého národního divadla ve Výmaru, má být do jisté míry specialistou na interpretaci Krenkových oper a na výkonu orchestru Státní opery to bylo znát. Citlivě pracoval s bohatým rejstříkem orchestrálních nástrojů a barevná škála jejich výkonů byla spolu se zpěvem sólistů i sboru (sbormistr Adolf Melichar) oporou inscenace, byť celková stavba hudební složky zdaleka nepůsobila strhujícím dojmem. Při premiéře vystoupila představitelka Yvonne Vanda Šípová kvůli úrazu pouze jako herečka, její part zpívala u portálu na vynikající úrovni Steffi Lehmann, sólistka divadla ve Výmaru.

Petra Alvarez Šimková, foto Patrik Borecký

Inscenace Jonnyho, který hraje či snad vyhrává, se rozštěpila v Národním divadle na dvě oddělitelné části, hudební a jevištní. Zdá se, že pan režisér Drábek nemá pro hudbu příliš pochopení, a tak by možná operu raději ani režírovat neměl? Ostatně jeho první operní inscenace, Franzova Válka s mloky nedopadla v lednu roku 2013 ve Státní opeře pod jeho rukama právě nejlépe. Co vedlo vedení operního souboru Národního divadla k jeho opakovanému pozvání?

Sdílet článek: