Jonas Kaufmann potřetí v Praze

Tenorista Jonas Kaufmann se v Praze až dosud představil ve dvou recitálech, sestavených z operních árií. Dne 10. dubna 2014 konečně došlo na repertoár, jehož interpretaci zpěvák sám považuje za vrchol pěveckého umění: Kaufmann se v Praze zastavil v rámci turné, během kterého v deseti evropských metropolích představil svou novou CD nahrávku – Schubertovu Zimní cestu. Pro ty, kdo si pamatují velké německé písňové interprety minulosti (Peter Schreier, Dietrich Fischer-Dieskau), i pro ty, kdo měli možnost si v Praze poslechnout současné významné reprezentanty tohoto žánru (Mark Padmore, Matthias Goerne, Zimní cestu tu zpíval i Ferruccio Furlanetto), může být Kaufmannův přednes písňového repertoáru překvapením. Není svázán představou, jak by píseň měla znít, vytváří si vlastní ideál. Opernímu projevu na hony vzdálený – zpěvák čistě a zřetelně vymezuje hranice  mezi interpretací operní a komorní tvorby, mezi otevřeností a intimním sdělením. Schubertova Zimní cesta na texty Wilhelma Müllera je příběhem nesnesitelné trýzně násilně přetrženého milostného vztahu a následné duševní krize, ze které není úniku. Geniální skladatelova hra s vyjádřením stavu člověka, před kterým se náhle otevřela propast a který putuje bezútěšnou pustinou zimní krajiny se v tomto večeru propojila s naladění cyklu přesně odpovídající interpretací, nad jejíž citovou intenzitou a opravdovostí posluchači zatrne, a ze které mrazí. Soustředěné ponoření se do duše pocestného a jeho zoufalství, téměř neslyšná pianissima, forte ve vypjatých okamžicích, občasné úsporné gesto - a jako bonus precizní výslovnost, která umožňovala sledovat program i bez textu v ruce. Sedmdesát minut bez přestávky – čas, který zdánlivě ubíhal rychlým tempem, a skončil dřív, než byl posluchač na to připraven.

Kaufmannův někdejší pedagog Helmut Deutsch se tu podle očekávání předvedl jako výtečný doprovazeč. Problematická akustika Smetanovy síně bohužel šla proti jeho i Kaufmannově subtilnosti práce s dynamikou – obrovský prostor některé detaily příliš vyostřil, jinde naopak kontury setřel. Pro tento typ produkce je sál zbytečně velký, navíc je v něm špatně slyšet; lepší volbou by bývalo bylo Rudolfinum, které však právě ten den nebylo volné (abonentní koncert České filharmonie). Pořádající agentura Panart si jistě zaslouží pochvalu za to, že nezaváhala nad repertoárem, a pražskému publiku zprostředkovala zcela mimořádný zážitek. Možnosti, že se písňový koncert nevyprodá, se ovšem vyhnula ne zcela přijatelným způsobem: na plakátě nebyl uveden program. Netuším, kolik z těch, kdo na koncert přišli, vědělo, nač vlastně jdou: soudě podle reakcí a potlesku ve stoje bylo publikum nadšené a vděčné, přestože koncert cenově odpovídal opernímu večeru s orchestrálním doprovodem.  Bylo by na čase, aby sem Kaufmanna s písňovým recitálem pozvala některá „kamenná“ instituce – Pražské jaro, Dvořákova Praha, Struny podzimu – nebo kupříkladu s rolí Parsifala Národní divadlo, které má v zásobě Heřmanovu inscenaci, jež se svou kvalitou plně vyrovná produkcím velkých evropských operních domů i Met.