Křenek si značně naivní libreto své civilistní opery napsal sám. V postavě skladatele Maxe najdeme jakousi Křenkovu autostylizaci jakožto autora vážné hudby svádějícího marný boj se zábavnou hudbou. Kompozičně je opera nebývale pestrá a žánrově různorodá. Vedle „klasických“ melodických pasáží se objevují jazzové prvky, stylizovaný fox, shimmy, blues či tango. Setkáme se zde s atributy tehdejšího moderního velkoměsta – automobily, vlakem, nádražní halou, telefony a strážnicí.
Ve Vídni operu bravurně nastudoval hudební ředitel Seiji Ozawa . Bylo radost poslouchat, jak Vídeňští filharmonici swingují. Ozawa podal dílo do detailu vypracované a se žádoucí svižností. Jazzové pasáže uchvátily rytmickou pregnancí a výrazovou precizností. Od premiérového publika sklidil tento nesmírně skromný a citlivý umělec strhující bouři potlesku a nadšených výkřiků.
Režie byla svěřena Herbertu Wernickemu, který však na jaře 2002 náhle zemřel, a tak vedení Státní opery dalo opět šanci Günteru Krämerovi , který zde v minulých sezonách ne příliš zdařile inscenoval Halévyho Židovku a Verdiho Nabucca . Tentokrát je však možno jeho režijní postup označit za dokonale promyšlený a duchu díla zcela konvenující. Jindy postmoderně destruktivní Krämer tady s využitím tvůrčí fantazie zachoval dobové reálie a s nezbytnou nadsázkou působivě vylíčil atmosféru 20. let s bouřlivým nástupem technických vynálezů, s tanečními kavárnami a dopravním ruchem. Obdivuhodná byla práce se světly, která dotvářela kolorit doby. Nechyběla zde ani projekce s blížící se mohutnou parní lokomotivou. Výtvarníkem poutavé a funkční scény byl Andreas Reinhardt a kostýmy byly dílem Falka Bauera . Podstatnou složkou inscenace byla nápaditá choreografie Renata Zanelly (klátící se girls nebo policisté pronásledující Johnnyho).
Pěvecké obsazení splnilo nejvyšší kritéria. Černošského houslového jazzmana Johnnyho ztelesnil sympatický dánský barytonista Bo Skovhus , který vytvořil všestranně perfektní kreaci. V závěru opery odlíčil svoji černě našminkovanou tvář s kudrnatou parukou. Celou operou procházel v jakémsi varietním červeně blyštivém kostýmu. V duchu režijní koncepce působil jako manipulovaná loutka. Hlavní postavou díla je ovšem skladatel Max. V excelentním podání tenoristy Torstena Kerla to je kultivovaný a citlivý melancholik, disponující ušlechtile podmanivou barvou hlasu. Barytonista Peter Weber se solidně vyrovnal s postavou vlakem usmrceného houslového virtuosa Daniella. Sopranistka Nancy Gustafson byla půvabnou a mondénní zpěvačkou Anitou. Její svůdná blondýna zaujala dokonalou pěveckou technikou a věrohodným herectvím. Okouzlující pokojskou Yvonnou, jež si kvůli Johnnymu dokonce namaluje tvář na černo, byla rumunská sopranistka Ildiko Raimondi . V postavě Manažera dokázal zaujmout suverénním projevem basista Wolfgang Bankl . Premiéra byla oceněna publikem velmi příznivě.
