pondělí, 23. prosinec 2013

„Jižanské Vánoce“ na koncertě PKF

Napsal(a) 

Jakub Hrůša Jakub Hrůša

Pražská komorní filharmonie se před časem přejmenovala na PKF – Prague Philharmonia , má nový web, směřuje k dvacátým narozeninám a nadále chce zůstávat špičková, zajímavá, progresivní a flexibilní. Abonentním koncertem v Rudolfinu v neděli 22. prosince svou pověst neshodila. Byl to večer, o němž se dá říci mnohé, jen ne, že byl obyčejný.

Končil písní Tichá noc , kterou si k pastorálnímu aranžmá tiše pobrukoval celý sál. Šéfdirigent Jakub Hrůša tak s upřímným přáním pěkných svátků a šťastného vykročení do dalšího roku nabídl v přídavku alespoň malou úlitbu těm posluchačům, jimž přece jen program koncertu, nazvaného Jižanské Vánoce , dostatečně nepřipomínal klasické tuzemské svátky. Byl to program různorodý, plný energické hudby a muzikantského temperamentu. „Vánoční“ v něm bylo vlastně jen Corelliho Concerto grosso g moll , které nese takový podtitul.

Jednoznačnou osobností číslo jedna byl v tomto programu makedonský pianista Simon Trpčeski , třicátník se značným mezinárodním renomé. Nejenže byl sólistou dokonce hned dvou klavírních koncertů, ale navíc sólistou na první poslech muzikálním, charismatickým a skvělým, velmi komunikativním. V Saint-Saënsově Koncertu č. 2 osvědčil brilantní virtuozitu, nadhled a zběhlost v přesné souhře, která je v této efektně koncipované, proměnlivé a v náročnosti gradované skladbě víc než důležitá. Orchestr s dirigentem na přípravě partitury, která u nás nepatří do běžného repertoáru, odvedli velký kus práce. Provedení bylo pečlivé, a přesto bez zaváhání spontánní a oslnivé, od počátku až ke stupňované bravuře ve finále. Bylo radostí sledovat ovládnutí záludností, přesvědčivost změn, hráčskou suverenitu i vzájemné porozumění klavíristy a dirigenta.    

Simon Trpčeski Simon Trpčeski

Po přestávce však zazněla ještě jedna kompozice pro klavír a orchestr, a to ve světové premiéře. Trpčeski uvedl v Praze nedávno dopsané dílo svého krajana Damira Imeriho. Zhruba pětadvacetiminutová třívětá skladba zní na pomezí ohlasů pozdního romantismu, moderního symfonismu a vyššího populáru. Nesklouzne však ani k jednomu z pólů, ani k jinému extrému, a zachovává si vyváženou dávku zvukové masivnosti, hybnosti, patosu a posluchačské vstřícnosti. Materiál díla vychází z makedonského folklóru. Bylo neobvyklé, ale ne rušivé, že si pianista vzal slovo a tyto zdroje předem osvětlil a pojmenoval - a to tak, že písně, které v klavírním koncertu zaznívají, dokonce předzpíval. Písňové melodie však nejsou jen v díle banálně citovány, ale tvoří spíše skrytou kostru hustého pletiva. Skladba je převážně tvrdší, hybná a hlučná, nejde o doprovod sólisty – jeho part je naopak téměř neustále jakoby vrostlý do orchestru. Právě v sólové rovině se primárně projevuje soudobost - víc než ve zvuku celého tělesa.

Skladatel nikde dlouho nespočine, bohužel ani na lyrické ploše ne, koncert je jakoby neklidný, hodně proměnlivý, prokomponovaný, rapsodický, trochu i jazzem ovlivněný. Vstup do třetí věty byl ozvláštněn a zvýrazněn příchodem makedonského hráče na velký buben, nástroj lidové hudby. Střídaly se pak plochy, v nichž byl užit, s plochami bez jeho nepřeslechnutelného zvuku. Finále je i díky tomuto nástroji nejdramatičtější, rychlé, rytmické a hlasité, klavírista si neodpočine a kompozice končí ve strhujícím víru hudby. Jakub Hrůša připravil a realizoval provedení nelehké novinky obdivuhodným podrobným způsobem a Trpčeski jím korunoval dojem, který vyvolal již předtím – je sice účastníkem globální umělecké výměny a mezinárodního provozu, ale je výrazněji než mnozí jiní zakotven v kultuře své země, která jeho projevu dává jedinečnost a energii. Romantická a modernější hudba mu tedy patrně obecně sedne víc než Mozart nebo Scarlatti…    

I vzhledem k poslednímu číslu večera, výběru z Milhaudovy taneční suity Saudades do Brazil , nostalgickému vzpomínání na Brazílii formou krátkých polytonálních náladových i temperamentních epizod založených často na rytmu samby, byl poslední koncert PKF v roce 2013 výrazně energický - a „vánoční“ v českém slova smyslu nikoli. Ale nevadí. Otazník případně zůstává jen u Corelliho skladby. Ze sestavy svou jemností nápadněji vybočovala. Přestože ve staré hudbě může PKF asi jen těžko najít takový „drajv“, jakého dokázal svého času v italském baroku na moderních nástrojích dosáhnout Slovenský komorní orchestr, a přestože nebylo provedení Corelliho samozřejmě ani možné srovnávat se specializovanými barokními orchestry – bylo prostě jiné - nemusí to znamenat, že by se PKF měla takové hudby definitivně vzdát. Ale vyhledávat ji asi často nebude.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.